Žijeme v světě, který nás od malinka učí rvát se o každou píď své existence. Když se nám podaří ten svůj kus vybojovat, hned jej obsadíme cedulkou o zákazu vstupu. Tady je to MOJE. Platíme si své soukromí, investujeme do vlastní zdánlivé svobody, která je podmíněna dostatečně pevnými ploty.

Jindy zas opevňujeme své duše proti kolizím v mezilidských vztazích. Připevňujeme červenobílé tabulky dřív, než by kdokoliv mohl spatřit, co je uvnitř. Zkušenosti nás nutí dělat to preventivně. Proto aby se nemohlo stát, že o své soukromí přijdeme cizí intervencí. Okázale pak své oplocení ukazujeme druhým, aby bylo dostatečně jasno, zač je toho loket. Máme tím svou jistotu i bezpečí. Jsme však uvnitř díky tomu svobodnější a šťastnější? To opravdu nevím.

Častokrát se proklamuje, že v dnešní době přeci svobodu MÁME. K tomu jak ji využijeme nejsme omezeni ničím, než svými schopnostmi. Mantra. Idealistická představa o takové svobodě nás naplňuje nepodloženým pocitem, že ji opravdu máme. Co tedy pro ni samotnou dělat víc? Detaily, které jsou častokrát podstatné, záměrně přehlížíme. Jde přece o TAK vznešenou myšlenku! Některým lidem dokonce umožňuje ospravedlnit své chování, vedoucí až za hranice přirozenosti. Jejich „svoboda“ přeci nezná hranic. Bohužel ani vůči druhým.

Problém vidím, v tom, že život není o ideálních, přímočarých cestách. Mezi krajními body Zrození a Smrti, Má Dáti — Dal a Minulost — Budoucnost.. Mezi nimi je nekolik velmi složtých mezikroků. Nutné a předem nevyzpytatelné interakce s okolním světem. Také ta cesta ke Svobodě je protkána odbočkami i zastávkami kolem vlastní rodiny, zdraví, dětí, vzdělání i vlastních schopností. Statisticky je lze zanedbat, ale u každého jednoho z nás se projeví velmi výrazně. Protože nejsme pouhé statistické číslo.

Snažím se tomu všemu porozumět a hledat své místo, vztah, i míru ke svobodě.

Místo stavby plotů mezi lidmi cítím, že je smysluplnější je nestavět. Zároveň (když už tedy jsou) tak je respektovat s porozuměním. S ochotou citlivě a vstřícně komunikovat přes plot nebo později i bez něj. Hledat raději odpovědný způsob žití, který těm dalším plánovaným plotům odebere smysl. Ano, nese to s sebou rizika, hraničící někdy s vlastním ohrožením života. Pošetilé a nesoudné budování plotů však také, motivuje totiž k jejich hrubému překonávání.

Náš osobní život není jednoduchý a bezproblémový, nahraditelný ani zastupitelný, abychom si s ním jakkoliv neodpovědně hazardovali. Zároveň si ale myslím, že od svých omylů je  vyléčitelný. Když sami chceme.

Když budete jen dál směřovat ke svým vycedulkovaným parcelám, když tuto metodu přijmete jako jedinou možnou, je pak i možné, že se navzdory vašim cílům a úspěchům KDYKOLIV objeví kdosi jiný, se silnějšími pravidly a s většími zákazy. Snadno vaše ploty překoná. Budete pak nuceni podle jeho vůle uhýbat, protože nic jiného Vám nezbyde. Jakmile na takový způsob proklamace síly přistoupíte, příkazů, zákazů a výstražných oznámení bude kolem Vás vždy dostatek. Možná že se vám trochu podaří vykoupit něco za něco. Možná budete mít pocit, jak jste na všechny vyzráli. Chvíli to vydržíte, možná že si i ZVYKNETE, nebo budete DOUFAT a VĚŘIT, že ta zúžená ulička nepohody později pomine.

Hlavně jít stále vpřed, jako stádo. Všichni to tak přeci dělají! Jenomže pro stádo deroucí se vpřed ale bude pozdní zjištění, že po nějakém čase je zákazů, plotů a cedulek pořád víc, tím míň je volného místa na svobodné dýchání. Už se nelze svobodně otočit a vrátit se na začátek. Za vašimi zády se totiž se stejně neochvějnou VÍROU v lepší budoucnost budou drát další a další. Rozběhli se i se svými ústupky z vlastní svobody. Za svou virtuální jistotou. A v tu chvíli byste prozřením chtěli vykřiknout na ty hlupáky za Vámi: Zastavte! Chci vystoupit!

Nebude to možné.

Spoléháním jen na své smysly jistojistě můžete CÍTIT, že svou vlastní svobodu držíte pevně v rukou. Nemusíte však POZNAT, že její křehká existence je podmíněna příčinami a vazbami, které pouze vlastními smysly nerozeznáte. Které se nedějí samosebou. ROZEZNAT to však jde ve spolupráci s vlastním rozumem. Když mu dáte šanci ZÚČASTNIT se.

Říká se přeci: Když se ti něco nelíbí, změň to! Máš přeci svobodnou volbu! Dodal bych, ještě: Ale současně změň i sebe.

Mnozí hlasitě volají po svých právech na Svobodu, současně však nedělají nic pro její naplnění.
V jejich vnímání zeje slepá skvrna, která znemožňuje pochopit skutečný význam svobody. Jejich i cizí.

Svoboda totiž buď je, nebo není. Nelze ji rozdělovat, kupovat ani třídit pro něčí dobro.
Nelze ji dokonale vyměnit za bezpečí, nebo jistoty. Nelze s ní obchodovat jak v hokynářství. Být svobodný je na každém z nás. Jak ctíme své vlastní, a zároveň i cizí svobody.

Žádný zákaz, výhrůžka a zábrana ve svých důsledcích nevede k větší svobodě. Nevedou k ní ani peníze, ani chytrost, ani zázraky. Vede k ní ochota ji budovat a ctít ji. Bez vlastních výhrad.

Svobodu lze najít a rozvíjet v sobě, uvnitř své mysli. A dále ji pak prožít svým jednáním.
Je však pevně svázaná s pokorou, vnitřní kázní a odpovědností za to, co děláme.

Cesta po řece měla různé úseky. Byla tam samozřejmě taky divoká voda, nebo jen pár kamenů uprostřed řečiště. Projet se ale dalo všechno, vždyť tuhle vodu projíždělo už desítky let spousta vodáků. Proč by to nešlo zrovna nám?  Jasně, že se na ní těšíme, to není problém.

Na vodu jsme se z břehu tedy dostali všichni. Hned bylo vidět, kdo se jen tak nechává bokem unášet v proudu, kdo od rána na palubě koštuje frťany a kdo se seznamuje s řekou. Zábavky, koupání a dobrá nálada plynuly od jedné zátočiny k druhé.  Kvůli tomu je přeci vodácký sport tak kouzelný! Jasně, že je.

Pak přišly do cesty peřeje, rychlá voda a kameny pod hladinou. V tlupě lodiček a rychlokvašených vodáků s polystyrenovými vestami mírně stoupla nervozita. Přečíslovalo se pořadí lodí kdo pojede první a kdo radši až pak. Rychle se pakovalo všechno do igelitových pytlů, co kdyby náhodou došlo k nejhoršímu.

S bráchou jsme jeli jak to šlo. Když jsme pak s naší lodí vpluli do proudu, už nebyl čas na nějaký váhání a vyčkávání. S laminátkou nebyla žádná jistota, že se loď ohebně převalí přes každý větší balvan (jako to dělají gumáky) a líně zkopíruje hlavní proud. Nemohli jsme spoléhat na náhodu, protože sebemenší chybou hrozilo proražení dna lodě, nebo převržení ve vlnách.

Seděl jsem většinou vpředu.  Asi není moc nutné vysvětlovat co to znamená. Za celý den jsem si užil jak pádlování, tak kritických řečí, když moje hladinou oslněné oči včas neviděly vlnu, nebo kameny. Aby se z lodi nestala ponorka, tak jsem to překousával. Cesta a všechno to krásný panorama plující kolem, tyhle drobné nepříjemnosti rychle přemazávalo.

Pak přišly velké peřeje, spousta cákání, hukot že nebylo slyšet cikády ze břehu, ale ani vlastního slova. Cítil jsem jenom sílu řeky, pekelné vedro slunce na zátylku a unavené ruce od celodenního pádlování. V tu chvíli na mě začal brácha zezadu řvát, většinou ZABER! — ZABER!  — DĚLEJ! — VÍC… ZABER!!! 

Sám měl co dělat se směrem a stabilitou lodi. A já, přestože jsem už měl tak akorát pro dnešek utaháno, jsem zabíral jak o život. Sakra, vždyť zabírám celej den a mám hlad, žízeň,  a ty na mě řveš… Nebylo v tu chvíli větší nespravedlnosti světa. Jasně, že ne!

Možná to bylo i trochu přehnané. Já na něj neviděl, ani jsem zpátky řvát totéž nemohl, nebyl na to čas. Tak jsem zabíral a zatínal zuby — víc už nešlo dělat. Voda kolem nás jela šílenou rychlostí, loď se po ní nesla já sledoval jestli vepředu nejsou šutry a kde to nejmíň cáká, abychom nenabrali víc, než nutně.

Když jsme úsek projeli do klidné vody,  napětí povolilo.  Peřej prostě dopadla dobře, trochu vody z lodě jsme vylili a jelo se dál. Na šílené vyčerpání jsme zapomněli.

Další peřeje ještě přišly — mohly být i větší, ale už na mě tolik neřval a já přesto o to víc zabíral. Díky tomu, že jsme se v peřejích neflákali a nenechávali na osudu co s námi provede, tak jsme většinu divoké vody ustáli. Loď jsme za celou vodu vykoupali snad jednou — dvakrát, ale naše skore proti ostatním vodákům bylo více než dobré.

Takže kromě těch skvělých zážitků z přírody, z koupání i opálení jsem si odvezl ještě něco.

Když už se proud zrychluje, ustojím ho líp, když budu ještě rychlejší. Právě v tu chvíli se vyplatí zabrat. Víc, než kdy jindy. Nenechat nic náhodě znamená, že mě proud nestrhne do sebe. Že si se mnou nepohraje, jak sám nechci. Na to, jak jsem zrovna unavený se mě divoká voda už vůbec ptát nebude.

Vždycky budou na vodě i vodáci, co si v klidných zátočinách užívají. Když to neteče tak držkují a když to víc cáká, tak jsou překvapení, vykřikují a zmatkují. Dole pod peřejemi se s pohodlnou, ale zato neovladatelnou lodí spolehlivě vyklopí. Nechají si uplavat pádla i boty, těžkou loď mají nalitou po okraj vodou. Horší jsou už jen ti, kteří po převržení své lodi rezignují a překáží ostatním, co se vyklopit nechtějí. Jasně že za to přece nemůžou!

Zmáčená loď i náklad znamená pak celodenní nepohodlí. Nacucané jídlo se nedá jíst, v mokrém oblečení spát, únavné je tahání lodě na mělčinu. Jen kvůli pár minutám, kdy místo zabrání se zachce spoléhat na hlavní proud.

Takže každý večer se ukázalo, jak si kdo den užil. Nekteří byli už dávno v suchu, najedení si vyprávěli zážitky. Ti druzí teprv k smrti utahaní a vyhládlí přiráželi ke břehu. Ráno toho dne pro ně bylo úplně jiné, než večer.

Shrnutí?

Divoká voda příjde tak jako tak.
Pak jde jen o to, jakou máš loď,
posádku, a jak zabereš.
Řvát nemusíš.
Když ví, že jste na jedný lodi.

Jste nespokojeni se sebou, svým životem, s lidmi kolem Vás, s místem kde žijete, se svou zemí, nebo s celou planetou? Máte šanci vše změnit. Toto je text o tom jak. Když máte pocit, že je potřeba něco změnit. Ve světě, kde souvisí takřka vše se vším, dosáhnete trvalejších změn tak, že cíleně změníte příčiny, nikoliv vám nejbližší následky. K tomu však většinou vede cesta s několika kroky.

1) Ujasněte si kdo jste, co ve svém životě chcete a jakým způsobem toho chcete dosáhnout. Pochopte své potřeby a možnosti, ale i slabosti a nedostatky. Ke svým dispozicím přistupujte pozitivně a otevřeně. Buďte kritiční k sobě a vstřícní k druhým. Změna sama sebe je důležitým vkladem ke změně čehokoliv ostatního.

2) Najděte libovolně velkou a libovolně volnou skupinu sobě rovných lidí, kterým osobně důvěřujete. S nimi si vyříkejte co vy sám chcete dělat a jak toho dosáhnout ve spolupráci s nimi. Než takové lidi najdete, může to trvat dlouho. Možná je rychlejší sám takovou skupinu lidí vytvořit. Je určitě někdo, kdo má podobné myšlenky a cíle jako Vy, pouze o Vás neví. Důležité je být k sobě i druhým upřímný.

3) Vzdělávejte sebe a své blízké. Vzdělání si vyberte v takové úrovni, jakou jste schopni ve svém životě zvládnout. Není nutné aby každý měl tu nejlepší vysokou školu s několika tituly. Hledejte sobě blízký způsob vzdělávání, sebezdokonalování, dovednosti. Byť by to byl jen večerní kroužek ručních prací. Pozor, mnoho současných vzdělání může být nefunkčních, samoúčelných, nebo zdánlivých. Místo toho se zdokonalte v tom, co pro vás později bude přínosné a udržitelné. Nikoliv pouze právě moderní, nebo nejvýnosnější. Díky svému vzdělání lépe prosadíte vůli po změně. Vzděláním zvýšíte svoji společenskou hodnotu.

4) Diskutujte o svých a společných cílech s nejbližšími. S partnery a partnerkami, rodiči i prarodiči, s dětmi a vnuky, s přáteli. Otevřete témata, o kterých se zajímáte a hledejte cestu jak o nich lépe mluvit a hledat nějaká východiska. Nediskutujte destruktivně a sebelítostně, ale přímo a konstruktivně. Nechoďte kolem horké kaše, ale zároveň nedělejte pouze rychlé a kategorické závěry. Vaše diskuse by měla mít mnoho cest, ale jeden, třebaže vzdálený cíl. Tím cílem je dosáhnout změny k lepšímu.

5) Chcete-li realizovat podstatnější a obecnější cíle, hledejte k tomu adekvátní řešitele, kontaktujte své zastupitele. Buď na místním zastupitelstvu, na radnici, nebo i vaše přímé politické zastupitele. (Senátory, poslance, straníky) Objednejte se na jejich veřejné hodiny pro styk s veřejností, pište jim dopisy, e-maily. Pište jim návrhy a podněty nikoliv nářky, nebo ultimáta. Chcete-li mluvit přímo, své požadavky na zastupitele si dobře promyslete a klidně si je předem napište na papír, nestyďte se za svou neobratnost ve výmluvnosti. Získejte od nich jednoznačná vyjádření včetně závazků, nebo odmítnutí… Buďte připraveni, že politici, úředníci, právníci, obchodníci jsou většinou dobří mluvčí, což neznamená, že jejich slova říkají to, co sami dokážou udělat, nebo za co jsou odpovědní. Chtějte znát jejich konkrétní činy, nikoliv jen nekonkrétní slova.

6) Nevzdávejte se. Udržjte vnitřní naději a důvěru ve svůj úspěch a své vytyčené cíle. Taková naděje není slepá víra v zázraky, které zařídí kdosi jiný. Naděje by měla být podložena Vaším úsilím, ochotou a vůlí. Podstatné změny příjdou později, když vytrváte.

7) Svým životem a chováním motivujte ostatní, i třeba cizí lidi. Dávejte jim naději vyvěrající z osobního přístupu a dílčích úspěchů, nikoliv ze slibů a nepodložené víry. Hledejte informace a způsoby dlouhodobě udržitelného života. Chovejte se tak nikoliv za odměnu nebo pro uznání, ale ze své vůle a ochoty se tak chovat.

Co není nutné dělat

1) Není nutné jen tak na půl huby nadávat v pohovce před TV, mezi vrstevníky, v hospodě, v práci, na ulici, jakémkoliv veřejném místě. Nepoužívejte rozdělování JÁ — ONI. Nesvalujte vinu pouze na druhé. Nepřiznávejte pasivně svůj podíl účasti na stavu, se setrváním ve svých návycích, se zlehčením své role v řešení problémů.

2) Bez rozmyslu nepodepisujte petice u kterých nevíte přesně, jak se s Vaším podpisem naloží a jaký má petice skutečnou možnost dosáhnout cíle a jak jsou její aktivity vámi osobně kontrolovatelné. Petice ale nejsou špatné, jsou však druhotným příznakem toho, že jiné zákonné metody svobodného projevení vůle lidí jsou neúčinné. Je lepší napravovat chybné zákony, než množit petice těmto zákonům podléhající.

3) Není nutné anonymně diskutovat na internetových diskusích, mlátit prázdnou slámu v komentářích a blozích, kde nevíte s kým diskutujete, proč diskutují ti ostatní. Není nutné anonymně rozesílat skupinové e-maily, v kterých je nemožné rozeznat od koho, proč a komu byly poslány. Vždy budou existovat lidé, kteří budou mít jiný názor než Vy. Dále vždy budou lidé, kteří nebudou projevovat žádný názor, natož být za něj odpovědní. Chtějí se jenom bavit nebo utrácet čas. A dále lidé, kteří svůj názor budou skrývat za nějaký jiný svůj projev, nebo činnost.

4) Není nutné urážet kohokoliv a psát anonymní výhrůžky ke skutečným, nebo virtuálním adresátům na internetu, lidem které neznáte, ani nemáte šanci ani důvod poznat. Vždy budou i lidé, kteří se tak budou chovat, navíc arogantně a sobecky. Nebo kteří se budou vydělovat od ostatních: Já nic měnit nechci, já za nic špatného nemůžu, já se chovám pouze dobře, já jsem škodný na tom, jak jsou jiní hloupí.

5) Není nutné vandalským a nezákonným způsobem ničit soukromý, nebo veřejný majetek jako důkaz nesouhlasu s čímkoliv, státním zřízením a kvalitou soukromých nebo veřejných služeb. Za každou cenu odmítat vše, co pro vás jiní přímo, nebo zprostředkovaně dělají. Nárokovat si užití společných hmotných i nehmotných hodnot pro své patrně vznešené a spravedlivé cíle.

6) Není nutné platit penize za něco, co nevíte jak přesně funguje. Přestože to děláte v dobré víře. Dobročinné sbírky, příspěvky nebo finanční pomoc potřebným lidem jsou jistě altruistické činy. Pomáhejte spíš konáním, než penězi. Pochopte, že podle zákonů země v které žijete, by neměla příliš často vznikat situace, kde jsou občanské sbírky a potřební lidé stále četnější a sbírkové peníze jsou jediné řešení k těmto problémům. Na společný život a zlepšení životní úrovně obyvatel nebo životního prostředí země jsou určeny daně.

Pokud je společenských problémů, lidí potřebujících akutní pomoc i sociálních sbírek stále víc, neznamená to, že jsou zákony ve všem apriori špatné, nebo že jsou špatní konkrétní lidé, kteří se podle nich chovají. Je však možné že ty zákony nejsou dostatečně kvalitní a nejsou dodržované všemi stejně, nebo těmi kterých se týkají. Ve skutečnosti to bývá tak, že společných peněz je dost, ale kdosi je jen nevhodně rozdělil, nebo ukradl. Proto se zabývejte hlavně příčinami, nikoliv následky tohoto stavu.

7) Není nutné spoléhat se na někoho jiného, nebo na něco že za Vás udělá to, co si přejete. Nedoporučuji ve všem přenášet odpovědnost na jiné, zříkat se odpovědnosti za vše a ke své přítomnosti a budoucnosti. Nekriticky se nechat vést. Nehledejte jednoduchá a spásná řešení přicházející zvnějšku, z podnětu různých uzavřených náboženství a sekt. Většinou jsou to pro Vás i ostatní škodlivé způsoby řešení, nebo tyto způsoby podporují sebeklamy. Hledejte svoji původní cestu, jak žít společně s ostatními.

Líbí se mi citát J.R.R.Tolkiena z knihy Pán Prstenů:
Even the Smallest Person can Change the World.
Kniha je pouhou fantazií, ale stále vychází ze světa, v kterém žijeme. Proto má pro mě tato myšlenka smysl.

Co dělat na své zahradě

1) změňte účel a charakter zahrady
Také vaše okrasná zahrada pravděpodobně spotřebovává zdroje a produkuje znečištění. Přestože spíše nepřímo, v nějakých vstupech. Pokud tomu nebrání nějaká nepřekonatelná okolnost, svou zahradu postupně přeměňte z okrasné na užitkovou a více užitečnou.
Taková zahrada Vám stále může poskytovat odpočinek, bude bezpečná pro Vaši rodinu a nebudete s ní tolik zatěžovat životní prostředí. Bude navíc přínosem vám a možná i nejbližším přátelům.

2) snižte spotřebu energie
Snižte spotřebu paliv pro zahradní stroje, sekačky, křovinořezy, atd. Plánujte své zahradní práce. Používejte méně spalovací i elektrické motory pro pohon zahradních strojů. Snižte spotřebu náročných surovin, jako jsou třeba hnojiva na trávník, zbytečně drahé okrasné rostliny nebo dřeviny, samoúčelné zahradní vybavení, nebo momentálně módní zahradní architektura. Můžete používat sluneční kolektory, nebo jednoduché nádrže pro ohřev užitkové vody, nebo dokonce pro ohřev skleníku. Existují návody na výrobu svépomocí.

3) pěstujte rostliny které vám pomohou šetřit
Pěstujte vlastní nenáročnou zeleninu, ovoce. Přizpůsobte druhy a složení zeleniny nebo ovocných keřů a stromů konkrétním dispozicím zahrady. Můžete vybudovat pařník, skleník nebo foliovník pro snažší pěstování a efektivnější využití slunce. Nemusí jít pouze o zeleninu, pěstovat se dají i bylinky, nebo užitkové rostliny které jsou přínosné nejen pro Vás, ale i pro zvířata v zahradě.Také okrasné rostliny můžou splnit svůj účel, když jim dáte cíl spojený s udržitelným životem.

4) vytvářejte druhově bohatší porosty typické pro vaši krajinu.
Snižte výskyt invazívních rostlin. Na vašem neopečovaném pozemku se mohou rozšířit plevelné rostliny, které zbytečně vyčerpávají půdu a jejich likvidace je pak složitá. Ovšem i pěstování anglického trávníku je energeticky náročné, navíc redukuje životní diverzitu rostlin a malých živočichů. Nevypalujte trávu, nespalujte listí, ale sečte po vykvetení a trávu sušte na seno, nebo kompostujte. Dřevo palte v kotli, který teplo zužitkuje na výhřev.

5) snižte spotřebu vody, zachytávejte dešťovou vodu
Místo bazénu na tři tempa vytvořte nádrž na užitkovou dešťovou vodu sbíranou ze střechy. Čistit ji lze s pomocí přírodních filtrů. Voda je ideální k zavlažování, nebo při dlouhodobém hospodaření výrazně zlepší vlhkost ve vysychajícím prostředí. Krytá nádrž může sloužit jako rezervoár pro vytápění tepelným čerpadlem. Používanou odpadní vodu můžete i čistit s pomocí kořenové čistírny odpadních vod.

6) podporujte větší biodiverzitu
Rozmístěte budky pro ptáky v typech vhodných pro lokalitu. Krmítka stavte pouze pokud v zimě dokážete dlouhodobě ptáky přikrmovat, jinak pozor aby se ptáci nestali na vašem krmení závislí. Chraňte drobná zvířata jako ježky, veverky, drobné hlodavce, drobné plazy, obojživelníky, hmyz. Pokud Vám na zahradě překáží, šetrně je přemístěte do místa, která je pro ně stejně hodnotné, ale méně nebezpečné.

7) kompostujte biologický odpad
vytvořte si průběžný systém kompostování zahradní biohmoty. Kompostovat lze veškerou trávu, listí, zbytky zeleniny, i menší odpad z dřevin.
Nemají-li sousedé zájem o jejich bioodpad, nabídněte jim, že jej budete kompostovat u sebe. Vzniklý substrát je za pár let použitelný jako dokonalé přírodní hnojivo.

8) tvořte nové zelené plochy pro ochranu vaší zahrady i domu.
Podle stavebních dispozic domu, nebo jiných budov můžete zkusit ozelenit střechy. Najděte řešitele pro takový projekt, ujasněte co tím chcete dosáhnout. Zatravněná střecha, ozeleněná stěna domu lépe reguluje teplotu v okolí budovy, může mít izolační účinky. Kombinujte ji třeba i s pěstováním nenáročných rostlin v truhlících. V zahradě nebo v její blízkosti plánujte tvorbu rostlinných předělů a stromových oáz. Snižují vysychání půdy sluncem a větrem, jsou útočištěm pro ptáky a drobné živočichy.

9 ) sázejte stromy
Plánujte výsadbu ovocných, listnatých, nebo jehličnatých stromů které vám porostou mnoho let. Stromy významně regulují vlhkost v krajině, udržují svým stínem vláhu v půdě, nebo naopak odpařují přebytečnou spodní vodu. Stromy významně přispívají k odbourávání nadbytečného CO₂. Likvidují biologické i civilizační pachy, pohlcují městský hluk. Stromy poskytují útočiště dalším rostlinám i živočichům.

10) mějte z toho radost
Vše co děláte, dělejte s vědomím proč to děláte a co s tím chcete dosáhnout. Vaše dílčí úspěchy jsou dobrým důvodem k té pravé radosti. Dosáhli jste z vlastní vůle něčeho, co má smysl. Svým nepatrným dílem přispíváte ke změně přístupu, tato změna je však sama o sobě velmi důležitá.

Co dělat ve společnosti

1) najděte si zájmové organizace, nezávislá sdružení, nebo komunity zabývající se permakulturou, zahrádkářstvím, nebo příbuznými tématy.
Sdělte jim co sami děláte a co byste z této spolupráce potřeboval pro další činnost. Nabídněte jim svou účast nebo alespoň formální podporu. Pokud se shodnete, můžete i finančně podpořit nějaký společný projekt.

2) spolupracujte na projektech
Vymyslete, nebo se zajímejte o kolektivní projekty eko-hospodářských organizací, jejichž cílem je dosáhnout lepší udržitelnosti života.
Projekt může být i z oblasti aplikovaného výzkumu, například vyzkoušet kterým rostlinám se v jakých podmínkách nejlépe daří, jak je ideálně pěstovat v městě a podobně.

3) nakupujte u zahradníků energeticky nenáročné rostliny a zahradní potřeby
říkejte jim, proč to děláte, říkejte jim proč nekupujete jiné, luxusnější, nebo dražší zboží.
Vytvořte vstřícný vztah s těmi, kteří pro Vás mohou něco udělat. Zahradníci vám můžou dát spoustu dobrých informací, na které byste přicházeli zbytečně dlouho.

Co ještě dělat

1) hledejte informace vztahující se k tématu úsporného pěstování rostlin, zeleniny, ovoce.
Na internetu, v místním tisku, sledujte tematicky zaměřené pořady v TV nebo v rádiu.

2) sdílejte své dosažené zkušenosti.
Pište si blog, diskutujte na diskusních fórech, zakládejte diskusní témata o zahradničení na facebooku nebo kdekoliv jinde, publikujte v místním zahrádkářském zpravodaji, zajímejte se o lokální akce kolem pěstování plodin a údržby životního prostředí.

3) Komunikujte s úřady
Získejte info jak kvalitně se místní zastupitelé zabývají problémy životního prostředí. Formulujte požadavky ohledně energeticky méně náročných procesů ve vašem bydlišti, směřujte je na své zastupitele, podpořte vlastní nápady svými dosaženými znalostmi, svou aktivitou, svými výsledky. Upozorňujte na nevhodné chování jednotlivců a firem.

Zvažte, co je a co není nutné pro to, abyste něčeho dosáhli.

Ve městě
Není nutné chovat příliš mnoho domácích zvířat jen proto, že se vám líbí, nebo že pro ně zrovna máte park před domem, kam si můžou miláčkové ulevit. Každé větší domácí zvíře je spíše zátěží v městském prostředí. Místo toho hledejte nenáročné způsoby jak se zvířaty spolužít, nebo některá dokonce podporovat. Zajímejte se o ohrožené druhy zvířat, choďte do útulků pro divoká zvřata nebo zraněné živočichy, kde vám můžou dát rady jak pomáhat, aby to mělo smysl.

Na venkově
Chcete-li chovat hospodářská zvířata, shodněte se se sousedy jak a kde, co je únosné pro dobrý sousedský život. Dejte jim najevo, že je pro vás důležté se dohodnout.

Krize mají většinou konkrétní přívlastky: finanční, ekonomická, hospodářská, klimatická, vodní, ekologická, ropná, společenská, politická, mezilidská, manželská… jakákoliv. Je právě teď? Začíná, nebo už jsme v krizí? Kdy bude? Kdy skončí? Je snad někdo, kdo v krizi není? Otázky, otázky… Zabývejme se krizí a naším vztahem k ní.

Není mým cílem krize zpochybňovat, nebo nějak banalizovat. Není cílem ani je zbytečně medializovat a zveličovat. Dejme krizím význam pragmatický, bez příchuti mediální horečky, bez projevů zklamaných burzovních makléřů, nebo patetických novinových glosátorů. Zároveň si ujasněme jakou roli v ní má každý jedinec sám za sebe. Jak krize prožívat, přijímat a jaký ke krizím zaujmout postoj. Máte pocit, že se vás žádné krize netýkají? To je skvělé, protože pak dál číst opravdu nemusíte 🙂

Krize je tedy situace, období, stav. S objektivně nestabilní, degradující tendencí, se záporným hodnocením a negativními vlivy na vše, co je krizí postiženo. Krize může být, i nemusí být cyklická. Opakující se krize (z které se situace navrací do stability a po čase opět vzniká, poukazuje na cyklické nedostatky a chyby), může však být i ozdravným procesem. Pomáhá přeskupit hodnoty, nebo zúčastněné činitele tak, aby vznikla nová situace. Ta může být jiným a třeba lepším, nebo stabilnějším řešením.

Podmínkou je, se krizí dostatečně poučit. Jsou-li však krize příliš časté, nebo přímo na sebe navazující, může dojít ke konečnému stadiu, který už nemá pokračování. Jde pak o kolaps, katastrofu, terminální stav. Z takového stavu není východiska, které by pro účastníky mělo nějaké styčné detaily s předchozí minulostí. Taková krize není dobrá. Takové krizi je vhodné předcházet.

Lidé vnímají minulost, přítomnost i budoucnost. Díky vlastní paměti, se zachováním a přenosem informací využívají naši společnou i vlastní minulost ke své přítomnosti a budoucnosti. Paměť je proto základní předpoklad vývoje lidské civilizace.

Jakmile by člověk ztratil vlastní i historickou minulost, nebo by neměl možnost čerpat z ní dosažených úspěchů, jeho přítomnost by byla vážně ohrožená. Člověk jako druh má minimum vrozených nebo pudových a sociálních chování. Nezískat je pomocí přenosu a učení, bylo by těžké pokračovat ve společnosti na takové úrovni, které svým dosavadním vývojem dosáhl. Zjednodušeně řečeno, člověk by s každým novým narozením znovu vynalézal kolo. (Pokud by ho to vůbec napadlo)

Je tedy velmi nepravděpodobné, že by současný člověk dokázal žít tak, aby čerpal své životní kvality pouze ze současnosti. Nedokázal by se narodit a pak žít tzv. „od nuly“. Jeho život by se přinejlepším podobal nesamostatnému zvířeti, v tom nejhorším by … brzy zemřel.

Proto je dobré poznat, s jakými obdobími se v životě můžeme setkat, jak je chápat a jak jim čelit. Patří k nim období růstu, dostatku, nedostatku, úpadku, nebo krize. Proto je dobré předcházet krizím, abychom se zbytečně nedostali do situace „začít znovu“ .. Skutečný začátek od nuly je totiž těžký.

Krize přichází po období stability. Buď z toho, že předchozí stabilita byla založena na nestabilních předpokladech, či vyčerpaných zdrojích, nebo že ji někdo — něco zjevně narušilo. Destabilizovalo. Zásah byl tak silný, že vznikla situace nekontrolovaně ubíhajících událostí, směřujících ke krizi.

Žádná krize nepřichází znenadání, jen tak z čistého nebe, sama od sebe a bez příčin. Příčiny krizí však mohou být méně zjevné, skryté, časově nebo místně vzdálené, abychom je na první pohled rozeznali. Každá krize má také postupný nárůst, projev a doznění. Záleží tedy na dostatečném vnímání průvodních jevů, rozeznání sledu řetězených událostí a pozorovánní postupného vývoje, aby byla krize dobře vyhodnotitlená.

Lidé si vesměs myslí, že si dovedou představit stav a průběh nejhorších krizí. Nepředpokládají však, že vývoj a řešení těchto krizí podléhá mnoha těžko předpovídatelným okolnostem. Katastrofické scénáře z filmů se zabývají krizemi v epickém rozpětí, dramatickým vystupňováním a s důrazem na vyvrcholení a happy-end.

Ve skutečnosti může být (a bývá) krize s velmi táhlým, únavným a nejednoznačným průběhem, s nepředvídatelnou budoucností a zároveň bez jednoznačně šťastného a úspěšného zakončení. S mnoha falešnými a pak potopenými nadějemi. Krize končí téměř neznatelně, pomalým nacházením nových východisek, ale pouze za intenzívní snahy tato východiska hledat.

Tím, co není tolik zdůrazňováno, je zejména předkrizový stav. Bývá záměrně, anebo z nevědomosti zlehčován a z mnoha důvodů není rozeznán a popisován jako začátek krize. Přesto už nelze říci, že jde o stav stabilní, nebo rovnovážný. V tomto období se však rozhoduje o budoucí intenzitě krizové situace a jejích konečných následcích.

Stručně: Čekání na Godota bývá v krizi trestuhodný luxus

Stručně: Nejhorší smrt je z vyplašení.

Stručně: Není podstatné, co jste si mysleli na začátku, ale co jste nakonec dokázali.

Stručně: Pevnost víry v zázraky prověří hned první zázrak, který nepříjde.

Stručně: Jenom si myslet, znamená hovno vědět.

Stručně: Problémem bude rozhodovat z velkého množství špatných řešení. Proto si jich připravte co nejmíň.

Stručně: Kdo si s přemírou svobody neví rady, radši se stane závislým. Svobodní mají příležitost se ke své budoucnosti rozhodnout.

Stručně: Přátele poznej ještě dřív, než v nouzi.

Nesyslujte a nespekulujte s majetky, s předměty, penězi, cennostmi jen proto, že to dělají jiní, … že to je všeobecně používaná, nebo propagovaná, ověřená metoda, …nebo že vás nic jiného nenapadá. Předpokládejme, že krize postihne i tyto zdánlivé „jistoty“.

Krize přichází díky zdůraznění a projevení skrytých nedostatků v původně funkčním systému, díky zanedbání důležitých interakcí navzdory přemíře uchovaných předmětů, majetků a pasiv. Spekulace a původní metody dosahování úspěchů tedy fungují jen když krize není. Pokud přichází, je to právě proto, že tyto metody selhaly.

Přeměňte tedy včas svá pasiva na aktiva. Vašimi aktivy jsou a dále budou: To co umíte, jak se dokážete v životě asvětě kolem sebe orientovat, jak se rozhodovat, jak se cokoliv nového učit. Vaše zdraví, čistá a pružná mysl, vaše silná vůle a vaše láska k tomu, co považujete za důležité pro Váš život v přítomnosti a budoucnosti.

Stručně: Konzervu si umí otevřít každý. Bez otvíráku málokdo.

Falešnou nadějí je, že se něco samo — bez vašeho přispění — zlepší. Místo takového postoje je vhodnější včas rozeznat, která situace se už nezlepší a ihned hledat alternativní náhrady, zastoupení a východiska. Myslet pozitivně.

Falešná naděje je, že se o Vás někdo postará, když to sliboval v období před krizí. V krizi se častokrát prověří, že spousta deklarací a povrchních slibů přestává platit, jakmile se změní podmínky, v kterých tyto sliby dál nemohou existovat.

Stručně: Nečekejte, až příjde rozkaz shora, nemuseli byste se ho dočkat.

Stručně: Pocit, že jste udělali maximum je lepší, než že jste ještě něco mohli udělat.

Na závěr

Záměrně zavádějící nadpis sarkasticky upozorňuje, jak iracionálně se všichni chováme. Vědomě, ale i nevědomě. „Zatím přece o nic nejde, stále jsme v pohodě…“ je dost častý přístup ke světu kolem nás.

Server China Radio News popisuje závěry posledního, 34. summitu G8 výrazně jinak, než většina českých médií. V Evropě se opatrně poplácáváme po zádech a maskujeme to žabomyšími spory které vytváří naše politická scéna včetně pidistrany Zelených. Pročpak asi? Možná aby se politici a veřejnost nemuseli zabývat skutečně podstatnými problémy. Mezitím je evidentní, že nejsilnější státy světa se pouze (ne)shodli na tom, že nic podstatného dosud nedokázali. Slib o slibu do roku 2050 je pro mne spíš smutný a trapný. Mimochodem.. kontrolní otázka: Víte o čem se na summitu vlastně jednalo?

Britský deník Guardian píše o zprávě Nicholase Sterna, který upozorňuje, že každá prodleva v řešení globálních problémů bude znamenat výrazný, takřka exponenciální nárůst investic k jejich vyřešení. Dodal bych, že z čistě matematického pohledu je reálné, že za určitým (blízkým) horizontem tyto náklady mohou být „nekonečné“ a přesto nebudou vést k jakémukoliv řešení. Lidé si to stále neuvědomují. A pak budou velmi překvapeni. Ovšem už pozdě.

Autor blogu Zlom ropy systematicky píše další zajímavé informace o tom, co už pozorní a přemýšliví dávno vědí… Tedy co vědí ti, co chtějí vědět. A dále ti, kteří to vědí z pozice své profese, ale na svých znalostech, které nesdělují veřejnosti dokáží pokrytecky vydělávat. Tedy energetické společnosti, finančníci, politici. A mezitím závislé pro-státní i soukromé noviny pilně informují o tom, jak cena ropy překračuje rekordy. Není nad to, být informovaný přesně! Škoda, že tato informace je vpodstatě k ničemu, protože je naprosto předpokládatelná. O ropném zlomu píší i blogy Cena ropy (slovensky) a Oil peak. Doporučuji stáhnout a přečíst PDF Trastu pro ekonomiku a společnost, který srozumitelným způsobem shrnuje svůj pohled na téma. Nebo prohlédnout prezentaci Richarda Douthwaite.

Zvykněte si jednou provždy (tj. vzhledem k délce vašeho života mohu bez obav napsat že provždy) na to, že v Čechách a střední Evropě bude stále méně stabilnější počasí. Můžeme být ještě rádi, že nestabilita se v našich zemích projevuje prozatím jen posunem ročních období, přívalovými dešti a mírnými zimami. Některé oblasti na Zeměkouli však budou stále více prožívat opakované peklo díky trvajícímu suchu, záplavám, tornádům, mrazům, … čímkoliv. Většina typů počasí bude probíhat v extrémně krajních hodnotách. Překvapivé? Jak pro koho. Přečtěte si pozorně tento text z webu Vstoupit do krajiny. Jakékoliv překvapení je reálný výsledek zkreslujících výroků o globálním oteplování, včetně zaokrouhlení teplot na pár desetinek stupně Celsia. Statistický průměr je v tomto případě natolik hloupé zjednodušení, že by se mělo trestat.

O situaci s českou bezpečnostní politikou, s korupčním prostředím a se zploštěním veřejnosti do černobílého (nebo snad modro-rudého) stáda reagujícího na blikání světlo-tma,… o tom už se mi v této chvíli psát nechce.

Co tedy dodat? Doporučení Mysli globálně, jednej lokálně z roku 1972 stále platí. Týká se totiž každého okamžiku naší budoucnosti. Je otázkou, zda v sobě najdem schopnosti jej realizovat.

Nevím, zda se dostatečně orientujete v tom, v jaké přítomnosti žijete, z jaké minulosti a do jaké budoucnosti jdete. Já? Snad malinko. Spíš ne. Prostě nevím. Ale chci se orientovat. Což může být výrazná výhoda proti těm kteří o to nestojí.

Nemohu teď komentovat to, co vnímám, o čem přemýšlím a co si přeji. Některých témat jsem se jen lehce dotkl. Ve skutečnosti jsou mnohem složitější. Psaním jsem snažil si v nich sám udělat jasněji. Později, abych místo svých sdělení přijal i váš názor, váš pohled na některá témata, týkající se života.

Pochopil jsem, že získat, nebo zprostředkovat takové myšlenky není z mnoha důvodů tak jednoduché, spíš dokonce nemožné. Možná se mi to nedařilo,  tuším proč. Přijímám jak to je.

Stále cítím, že je pro mne důležité být alespoň trochu v obraze. Bez ohledu na to, jaký ten obraz je. Jak komplikované je, se k němu jen přiblížit. To poznání neberu až tak zásadně, nebo přelomově. Poznání v mém chápání smyslu slova NENÍ osvícením, ani prozřením, ani naplněním. Nic takového. Poznání je jen obohacující součástí mého života. Důležitou a v některých případech i kritickou součástí pro vše ostatní.

Někteří mě upozorňují na to co jsem, co píšu, jak se chovám. Někteří mi píší, jiní  mlčí. K tématům, které jsem tu na webu otevřel. Děkuji všem, každý mi trochu přispěl.

Své „Nevím“ říkám s hlubokou pokorou k věcem, které mne přesahují a kterým z principu nemohu rozumět. Říkám jej s pocitem odpovědnosti k věcem, nad kterými mám odpovědnost. S pocitem, že nevědět, co bych vědět mohl, není pro mne úplně vpořádku. Moje „nevím“ jsou pochybnosti o mě samotném i o něčem co je mimo mne. Opačné „vědět“ neznamená automaticky vyřešit, ale spíš přijmout a pochopit. Jsem vyrovnán s tím, že opravdu nemusím vše vědět. Něco nemusím ani chápat. Měl bych však umět cokoliv přijímat.

Přichází pomalu další období, které (ostatně jako vždy dosud) nebude takové, jako nyní. Jsem OK, neberte proto tento text jakkoliv emocionálně podbarvený, nebo naznačující cokoliv, co naznačovat nemá. Web a komunikaci zde budu používat spíš pro své neosobní zájmy. Pro ty osobní jen vyjímečně.

Přejme si navzájem hodně štěstí a ať se daří.

Nezaměňujte pravdy a lži za absolutní hodnoty, nejsou jimi. Jsou jen vztahem k absolutním hodnotám. Z praktického pohledu je Lež lehčí vyrobit, ale těžší udržet stabilní. Naopak Pravdu někdy těžko prosadíte, ale pokud je pravdou, snadno ji udržíte. Nebude totiž žádnou lží zpochybnitelná. Bude se blížit Skutečnosti.

0. Jak se máte? Dobře, nebo špatně?

1. Víte, co skutečně znamená mít se dobře nebo mít se špatně?

2. Víte, že existují lidé, kteří se mají dobře i jiní, kteří se mají špatně?

3. Myslíte si, že to je pouze jejich osobní zásluha, nebo chyba?

4. Je v pořádku mít se dobře, pokud je to díky tomu že se kdokoliv má hůře?

5. Je v pořádku mít se dobře dnes, když se budete díky tomu mít hůře později?

6. Máte se dobře, protože stále ještě víte o někom, kdo se má hůře než vy?

7. Připouštíte, že může existovat i něco, o čem nevíte? Přesto to můžete nevědomě ovlivnit?

8. Když se někdo bude mít hůř než vy, znamená to automaticky, že se budete mít lépe?

9. Můžete se mít lépe jen díky tomu, když se bude mít někdo jiný hůře?

10. Usilujete o to mít se dobře způsoby, které přímo způsobují že se jiní mají špatně?

11. Víte, že je možné mít se špatně, přestože děláte vše proto mít se dobře?

12. Jste ochotni volit mezi cestami k „mít se dobře“ a „nemít se dobře“? Proč byste to měli dělat?

13. Umíte a chcete objektivně posoudit, jak se doopravdy máte? Nebo to prostě víte?

14. Máte pocit, že tyto otázky jsou naprosto zcestné? Zbytečné? O ničem?

15. Co s tím tedy uděláte?

Budou se dít důležité věci nezávisle na Vás.
Budou se dít opačně, než byste si přáli.
Budou se dít tak, jak budete tušit a zároveň si přát, aby se tak neděly.

Nejsem si jist, zda bude dost času něco podstatného dělat.
Nejsem si jist, zda si to nyní dostatečně uvědomujeme.
Nejsem si jist, zda s tím vlastně chceme něco dělat.

Nic se neděje náhodou. Mnoho příčin má časově posunutý projev následků. Mnoho příčin se už stalo dříve, než jste žili a následky se nevyhnutelně stanou i později, potom co zemřete. Dnes můžeme být na hranici, kdy vývoj lze ještě změnit. Blížíme se k situaci, z které nebude bezpečný návrat do udržitelného prostředí. „Naše společná budoucnost závisí na tom, co uděláme nyní, ne zítra, nebo někdy v budoucnosti“. O tom všem píše v pořadí čtvrtá zpráva GEO-4 z 25. října 2007. Zde je plné znění v PDF (22,5 MB). Přečtěte si také další souhrnné zprávy v PDF (anglicky i s grafy). Tyto zprávy jsou vydány takřka 20 let poté, co stejná komise vydala své první prohlášení „Naše společná budoucnost“.

Následuje můj laický, osobní názor. Můj příspěvek jak si tyto věci uvědomit. Není přesnou věštbou. Je odvážnou, ale vážně míněnou predikcí pokud se budem chovat stále stejně, bez adekvátní reakce na opakující se výzvy.

Bez ohledu co si myslíte, čemu věříte, nebo co si přejete, váš život ovlivní 3 základní věci: klima, nemoci, přelidněnost. Vliv je patrný i dnes, zatím s ním tady v rozvinutém civilizaci dokážeme žít bez větších potíží. Ovlivní Vás však později, bez ohledu na to, jak dnes žijete, kolik máte dnes peněz, jak se cítíte úspěšní a jak nad ostatními zcela jistě vyzrajete. Nevyzrajete. Jste součástí celku.

Globální klima

• destabilizují se dosud relativně stabilní klimatické procesy, budou větší výkyvy a extrémní průběhy všech jevů.
• předpověďět vývoj klimatu bude stále komplikované, přestože už bude stále více jasná tendence.
• vzniknou jevy, které málokdo bude předpokládat, ale budou vlastně naprosto logické
• lokality relativně méně postižené změnou klimatu budou o to víc postižené přetížením civilizací
• všechny zásadní informace k tématu už desítky let víme. Nyní je jen zpřesňujeme.

Lokální počasí

• místní změny budou spíše extrémní, náhlé, bez jakékoliv periody
• atmosférické projevy počasí budou stále výraznější
• je možné, že mohou být i další tektonické nebo geomagnetické výkyvy bez logických příčin
• předpovídat vývoj počasí pro stále kratší období bude více komplikované, ne-li nemožné
• pokusy a realizace ovlivnění počasí krátkodobě lokálně zlepší situaci, ale dlouhodobě globálně ji ještě zhorší
• tyto manipulace s počasím budou ve společnosti velmi kontroverzní, budou však přesto dělány
• zprávy o počasí se budou redukovat na výčet škod a katastrof

Sladká voda

• vzniknou další nové oblasti, které budou nenávratně bez vody. (Už dlouho to víme)
• vzniknou nové oblasti, které budou nenávratně zatopené, nebo vodou nenávratně zničené. (Už dlouho to víme)
• svou činností se budeme snažit krátkodobě změny mírnit, ale dlouhodobě je spíše prohloubíme
• metody na revitalizaci a stabilizaci vodního hospodářství budou praktické pouze v miniaturních lokalitách, budou nedostatečné globálně
• dále se sjednotí majetkové skupiny, které budou mít pod kontrolou získávání a distribuci sladké vody. Voda bude bohatství.
• výrazně stoupne cena pitné vody pro jednotlivce i pro všechny společenské skupiny
• s nedostatkem, nebo nerovnovážnými výkyvy vody v krajině budou trpět i zvířata a rostliny ve všech citlivých lokalitách
• povrchová a spodní voda bude nekvalitní díky biologickému, nebo toxickému znečištění nejasného původu
• náklady na čištění budou velmi vysoké, i díky nedostatku energie pro tuto činnost

Moře a oceány

• úbytek mořského i pevninského ledu významně ovlivní povrchové i hlubinné ekosystémy v moři
• změny intenzit horizontálních i vertikálních mořských proudů zkomplikují výměnu a cirkulaci energie v mořích
• již dnes vysoká a rostoucí kontaminace moře těžkými kovy a jedy se bude zvyšovat
• sníží se počet ryb kvůli kontaminaci jedy, ryby budou méně plodné
• kriticky se sníží počet lovných ryb kvůli zvýšenému rybolovu, kvůli neuzavřeným životním cyklům, kvůli přerušení potravinových řad
• lidé z těchto důvodů začnou lovi další, dnes méně zajímavé mořské živočichy, i přes mezinárodní zákazy
• lov v moři bude dále bezohledně likvidovat mořské dno, korálové útesy i přes mezinárodní zákazy
• pokusy o pěstování a těžbu mořských rostlin kvůli potravě nebudou úspěšné tak, aby nedostatek mořských zdrojů vyřešily
• rozšíří se ekologická nerovnováha na globální úrovni i pod hladinu moře

mikroorganismy

• stále máme jen velmi nejasné znalosti o komplexním mikrosvětě, který existuje všude na Zemi. Je velmi důležitý pro veškerý život.
• bakterie, mikroby, nebo i viry a veškeré mikroskopické životní formy budou reagovat na měnící se podmínky rychleji, než makrosvět
• mořské mikroorganismy a plankton budou ovlivněny změnou teploty moří i změnami mořského ledového příkrovu
• je reálné, že vzniknou zcela nové mutace mikroorganismů, které budou mít pro pomalejší makrosvět nečekané vlastnosti
• veškeré látky, nebo mikroorganismy těžko zařaditelné do poškozeného oběhu biosféry se stanou nebezpečnými
• je pravděpodobné, že ke vzniku nových forem těchto organismů, nebo látek aktivně i pasivně přispěje člověk
• člověk se bude snažit využít tyto nové, nebo uměle modifikované organismy k získávání, nebo vzniku potravin, energie. Tato snaha bude spíše riskantní, než efektivní
• je pravděpodobné, že se vznikem nových mutací nad nimi nebude mít člověk kontrolu kterou plánuje, nebo předpokládá

Flora, biotop

• se snížením plochy rostlinného příkrovu v tropech i jinde se bude zrychlovat jejich ústup a destabilizovat vodní rovnováhy oblastí i kontinentů
• začnou se místně prosazovat agresivní a novému prostředí odolné rostliny, (které známe dnes např. jako zavlečené druhy, nebo plevel) na úkor unikátních, původních, nebo endemických rostlin
• tyto rostliny však nebudou pro hospodářství přínosné, nebo nebudem schopni je využít a ani poškozené životní prostředí je neunese
• budou nepředvídatelná cyklická, inflační přemnožení, biokalamity v menších lokalitách, nebo i kontinentech
• tyto výkyvy budou sice jednorázové, ale nevratné a trvale poškodí lokality, zlikvidují citlivé a dosud vyvážené ekosystémy.
• další lidská činnost se zredukuje na kompenzace škod, ani ty nebudou dostatečné
  
  Fauna, zvířata
• všechny vyšší organismy budou negativně ovlivněné změnou klimatu
• bude prokazatelné i pozorovatelné, že vlastní rychlostí adaptace organismy nestihnou sledovat tempo vývoje podmínek
• proto kriticky klesnou stavy zvířat citlivých na specifické životní podmínky
• některá zvířata a rostliny vyhynou okamžitě a nevratně (např. pro konkrétní nerovnovážné události v lokálním biotopu)
• některá zvířata vyhynou aniž bychom vůbec pochopili souvislosti a příčiny
• některá zvířata se krátkodobě přemnoží a pak vyhynou, z nějakého banálního, ale přesto neřešitelného důvodu.
• nebude už možné zachraňovat jednotlivé ohrožené druhy, bylo by nutné zachraňovat celé biotopy, ekosystémy a na sebe vázané řetězy zvířat a živočichů
• všechna kriticky ohrožená zvířata vyhynou, pak budou následovat další

Já si nepřeji, aby se to všechno stalo. Ale pouhé přání je málo. Pouhé komentování a diskutování je málo. Pouhé svalování viny na druhé je pošetilé. Prohlášení a postoje světových organizací (např. UNEP, nebo IPCC) už mnoho z těchto témat podložilo svými několikaletými výzkumy. Jejich opakovaná vyjádření nejsou pouhým výkřikem, politickou kličkou, ani tragickým nářkem. Jsou vážným, pragmatickým a naléhavým oslovením nás všech.

Co s tím tedy dělat? Přemýšlejte, získávejte informace, učte se. Buďte otevření, jednejte za sebe, s vlastními názory, v zájmu budoucnosti. Ze zpracovaných informací a vašich životních potřeb formulujte otázky pro své zastupitele, kterým jste předali svůj díl na výkonu moci. Měli by umět otázky přijmout, zpracovat a reagovat. Jsou ve funkci, která má přinést Vám i společnosti užitek. Taková je pravá role zastupitelů v demokratické společnosti.

Dělejte to co nejvíce přímo. Nepřímé metody začínají být neefektivní pro Vás –  a výhodné pro ty, kdo nechtějí, nebo svými schopnostmi nedokáží přímo odpovídat a tedy zastupovat Vaše zájmy.

Nenechte se odbýt jednoduchou odpovědí. Slova jsou pouze slova, podstatné jsou výsledky.

Buďte trpěliví, vstřícní, ale i důslední.

Šel jsem pěšinou směrem domů a když jsem jej míjel, tak mne uviděl a začal na mne mluvit. Zastavil jsem se a odpověděl mu. Bylo patrné, že ten den pil a alkohol ho trochu vyváděl z rovnováhy i plynulé artikulace. K takovému setkání se občas nachomýtnete a skoro všichni už jsme se naučili je efektivně ignorovat. Nebo docela jednoduše ukončit. Dřív, než začnou.
Měl jsem čas a prošlo mi hlavou, že vlastně nemám důvod, proč bych tomu muži neměl odpovědět. Zastavil jsem se a poslouchal jsem, co říká.

Požádal mne o zapálení své cigarety. To jsem bohužel nemohl. Ale ani to, že on byl kuřákem a já nekouřím  — ani kouření nepovažuju za něco úžasného — mě nedalo důvod k odchodu. Bral jsem to jak to bylo: Že by si rád zapálil.
Po chvli našeho zastavení a pár dalších slovech vyšlo najevo, že právě při cestě touhle pěšinou upadl na mokré trávě, usnul a spal nějakou chvíli. Určitě zmožen pivem, které jak sám říkal, má rád. Nebyl žádný výtržník. Měl jen trochu špinavé kalhoty, větrovku a v ruce držel igelitovou tašku.

Z našeho rozhovoru pak vyplynulo, že je v této čtvrti pamětníkem, a co všechno si pamatuje. Nedal jsem se zahanbit a přestože mladší o 20 let, tak jsem kontroval, že si taky pamatuju co tu dřív bývalo… Nevěřil mi. skoro všechno je přece dneska jinak. To jsme se shodli. Lovil jsem v paměti.

Překvapil jsem ho, že vím, kde stála hospoda V závětří, (a které se říkalo U Šlajsů dodával on…) že tam rostly vysoké kaštany, že měla verandu… a ještě pár drobných věcí jsem si vzpomněl. Jak tady na stráni rostly meruňky  — a kousek dál byla kolonie zahrádek — mi zas připomněl on. Dneska je všude kolem houští a plevel. Tam nahoře místo ovocných stromů vyrostla dokonale betonová, obytná monstra. Dvacet let stačí a všechno je jinak.

Rozhovor se stočil zas chvíli jinam… Postupně jsem poznal, co toho muže trápí. Nebyl to veselý příběh. Říkal mi, že pracuje denně dvanáct hodin a do práce jezdí přes celé město hodinu a půl. Práce mu nevadí, to ne… Ale podmínky pro ten život začínají být stále podivnější.

Řezník. Fachman.

Jeho ruce o něm mluvily hodně. Byly mozolnaté a silné, vycvičené dranžírovacím nožem. Dneska, říkal, aby se uživil, musí pracovat v hypermarketu na kraji města a připravovat tuny a tuny masa týdně na pultový prodej. Hypermarket, to je továrna na jídlo, kde vše má své předpisy, mnohdy šílené. Ztratil veškeré iluze, které by kdy mohl mít.

Maso se místo domácí produkce vozí z Rakouska… a toho papíru a plastů, co každý balík je, že vživotě neviděl… Pracuje každý den, nad sebou má další dva nebo tři nadřízené, kteří jsou víc manažery, než aby rozuměli té práci. Kdyby ale on jednou nepřišel do práce, manažeři by stěží nakrájeli 250 řízků za půl hodiny… Taková to je podivná továrna.

Aby toho nebylo málo, jeho práce je prý protkána různými absurditami všedních dní.. To jednou prý přišla fešná paní, která je začala školit o tom, jaké se mají dodržovat potravinářské normy při zpracování masa. Takže i on, co celý život boural kusy masa si vyslechl direktivu, která přistála až z daleké EU. Poslouchej: „U drůbežích hlav je potravinářsky zpracovatelný pouze slepičí hřebínek a uši“. Rozumíš tomu? ptal se mě: „Hřebínek, to bych ještě pochopil. Ale viděl jsi někde na slepici, nebo na kohoutovi UŠI? Já tedy ne“. klepal se do hlavy.

Já taky ne, snažil jsem se o divný úsměv. Byl by to docela dobrý vtip, kdyby to prý nebyl fakt, co v tom lejstru ještě všechno stálo.
Nejsem řezníkem jako on a nedokázal jsem posoudít všechno, co mi o své práci povídal. Ale vnímal jsem to, co cítí. To už nebyla hrdost na řemeslo, to byl smutek nad tím, že zmizelo.
Měl pocit i potřebu říkat, že něco není vpořádku. Říkal že to, co se před pár lety tvářilo jako moudré a úžasné, je dnes nějak velmi podivné.

Svými slovy obyčejnýho člověka mi říkal věci, kterým jsem musel dát za pravdu. A nemluvil jen o své práci. Říkal mi je, jako kdyby byl můj otec a já jeho syn. Říkal je i přes to pivní opojení jakoby moudře… To pivo v něm pouze uvolnilo zábrany, jazyk ho chvílemi zrazoval, ale mysl v něm byla docela bystrá. Toho jsem si všiml docela dobře. Byl to člověk, který uvažoval racionálně.

Pak mi řekl, že jde ze hřbitova, kde byl koupit nějaké ty kytky a pár svíček na hrob… že už tam dlouho nebyl… že se musí vrátit domů do paneláku… a nechápe, proč už mu 2x za rok zdražili nájem, když kdosi řekl, že to bude maximálně jednou ročně..

Povídali jsme si a já jsem byl chvílemi v silné kouřové cloně jeho cigarety, ale překonal jsem to. Přesto, jak působil prvním dojmem, bylo v něm dostatek lidské zkušenosti a obyčejného člověčenství. Bylo mu smutno z toho co se děje kolem nás… Neříkal to proto, že zrovna jemu se nedaří tak, jako se daří jiným.. spíš mluvil o mladých lidech a o tom, čemu přestává rozumět, protože ví, že tak to prostě nemůže fungovat.

Říkal jsem mu i své názory na tytéž věci. Snažil jsem se být trochu objektivní a trochu i upřímný. Výsledkem toho bylo, že jsme se v něčem shodli a v něčem jsme ty naše názory přešli mlčením.

Možná, že podobně jako on, přemýšlí hodně lidí. Jen to nemají komu říct, nebo se jich na to ani nikdo neptá… Kde by se jich taky ptali? Tak plno lidí nosí v sobě balvan, který mají a neví co s ním. A nakonec se třeba dostanou i do situace, z které už se těžko hledá cesta. Situace, kterou si sami nepřipravili.

Říkal mi, že je rád, že si se mnou chvíli povídal. A že není tolik lidí, kteří si s ním takto povídali.

Podali jsme si ruce. Pevně, jako chlapi. Popřál jsem mu hodně štěstí a ať ještě v tom životě v něco věří. Že to možná nebude dokonalý, ale že to snad ještě trochu má smysl. Doufám. Rozloučili jsme se. Sice jsem ztratil třičtvrtě hodiny na cestě domů s cizím člověkem. Ale získal jsem tolik vjemů o lidské duši, kterou bych jinde jen stěží nakoupil. Bylo to zajímavé setkání.

A tak doufám, že jsem i já jemu jsem něco vrátil. Snad to byl kus mé dobré vůle k povídání. Nedělal jsem to ze soucitu, ale ze zájmu. Protože … nevím… něco ve mě takového je. Protože asi dost lidí to povrchní míjení oplácí podobně zase mě. A já s tím nic nesvedu.

Dovedl jsem si představit, jak ti kolemjdoucí, co nás občas obloukem míjeli, i ti projíždějící cyklisti měli na nás dva v okamžiku svůj názor. Takových lidí co vypadají jako on přeci je! Když jsem odcházel, tak mi to došlo. Je snadné nepozorností a leností zaměnit příčiny s následky. U toho, co pouze vidíme. Pohledem hodnotíme druhé, akorát že očima, co už nevidí do hloubky.

Pivo i kouř na něm nechaly své stopy. Ale ani na okamžik jsem v něm nepřestal vidět člověka.

Jako malý kluk jsem zažil spousta pěkných věcí a z toho dětství si ještě něco pamatuju. Vzpomínky si udržuju. Čím jsem starší, tím hodnotnější mi jsou. Přestože, nebo snad právě proto že ztrácí detaily, určení místa i času. Zůstávají z nich někdy jen pocity souvislosti, někdy vůně, někdy ani to ne.

Napíšu o jedné z nich. Jako děti jsme s rodiči chodili za město do přírody. Tehdy to byl celodenní výlet, s dekou, termoskou a zabalenými chleby s máslem, sýrem a zeleninou. Jezdili jsme tak třeba pod zbraslavský most Závodu míru. Tam se dala na náplavce — břehu Vltavy, položit deka, opalovat se a koupat v řece. Lovili jsme s bráchou kamínky z vody, prolejzali rákosí, házeli žabky do proudu.

Občas taky našli říční škeble, ale spíše jen žabinec. Učil jsem se foukat na list trávy aby to pískalo, chodili jsme bosi podél vody po rozpálených oblázcích nejdřív směrem tam. Pak, když už to bylo daleko, tak se vrátili, i s poklady, co jsme cestou našli. Většinou to byly různé rybářské vlasce. háčky a zbytky splávků a vše co přinesla voda. Taky se dalo vylézt od úpatí mostu po jeho betonovém oblouku vysoko nad řeku. Byla tam pod mostním obloukem ozvěna.

Když nás sluníčko u vody omrzelo, chodili jsme s rodiči ještě do blízké lesní zoo. V malých klecích u cesty tam bylo spousta zvířat. Moc dobře si pamatuju na výra velkého, poštolky, puštíky, sovu pálenou, kalouse a jiné dravce. Taky na vrány, krkavce, strakapoudy, žluny. Stavili jsem se i u lišek, veverek, tchořů a u divokých prasat, kde to vždycky pěkně smrdělo. Kolem těch klecí jsem chodil rád díval jsem se na zvířata, četl si cedulky o nich.

Když jsme i zoo prošli odzdola nahoru a zase zpátky a snědli svačinu, tak jsme ještě zašli na kraj pod les do dětského hřiště. Na louce tam bylo rozloženo takové dřevěné království. Houpačky, prolejzačky, kůly, patníky, palisády, skluzavka a hlavně dřevěný vlak i s vagonky, v kterých se dalo sedět. Všechno z klád, odřezků a vysekané kulatiny. Donekonečna jsme to prolejzali, a i rodiče si s námi občas sedli do toho dřevěného minivlaku a hráli jsme si na strojvedoucí.

Tady na kraji Břežanského údolí, kolem potoka se dalo v létě odpočívat něco zažít, schovat se ve stínu před sluncem, tady to bylo fajn. Také jsme chodili výš, do lesů na kopec. To už jsme byli starší a s rodiči jsme chodili na houby. Kopce nad údolím Břežanského potoka jsou lesnaté, docela strmé, někde kamenité. Ale lákadlo hub tu bylo vždycky docela silné, tak jsme tam chodili. Houby někdy rostly, někdy ne. Po kopci vede spousta cest i cestiček.

Jedna stezka vedoucí po hřebeni nad Vltavou vedla až hornímu altánu. Od něj je pěkný výhled na údolí a řeku pod ním. Tehdy byl takový výstup opravdu na celodenní výlet. Cestou mě už hodně bolely nohy a představa jít ještě dolu to moc nevylepšovala. Dál už jsme tedy s našima moc nechodili, ten les nebyl tak průchozí a hub taky nebylo moc. Na výlet to bylo opravdu tak akorát.

Čím jsem byl starší, tím už bylo i míň času, však to znáte. Vzpomínky na dětský léta jsem na pár let odložil do nějakého zadního šuplíčku, protože jsem měl právě plno práce s braním rozumu a objevování světa i lidí kolem sebe.

Po velmi dlouhé době, bylo to před několika lety jsem se začal vracet. Nejdřív v myšlenkách. První návraty na to místo byly opravdu jen vzpomínkami a nedával jsem jim takovou váhu. Jen mě to napadlo. Vždyť vzpomínek na dětství jsem měl taky z jiných míst. Později jsem ale rozeznával, že mi v těch vzpomínkách chybí něco čerstvého. Potřeboval jsem si je oživit.

Trvalo mi pár let, než jsem se jednou v létě sebral, a vydal se tam znovu. Sám. Dojel jsem autobusem a zbytek šel pěšky. Prošel jsem si všechna ta místa, kde jsme tehdy byli, leželi na dece, nebo sbírali houby, nebo jen zajímavé klacíky. Je tam i náplavka, lesní zoo a dětské hřiiště, přestože už úplně jiné, než tehdy.

Vydal jsem se taky nahoru na kopec. Zůstal stejný, strmý, masivní, tichý a neoblomný. Procházel jsem prosvětlenou strání kopce a uvědomoval si, že stromy a keře tam v téhle skladbě opravdu stále jsou tak, jako dřív. Vzduch je tam stejný jako tehdy. Nechal mě vylézt až k altánu, odkud mi se stejnou pohostinností jako tehdy otevřel náruč s výhledem do krajiny.

Tady máš člověče a dívej se. Tady žiješ, tady tu dýcháš vzduch mého lesa. Neexistuje jiné místo v celém vesmíru, jako je právě tady.

Ale na sestup je ještě brzy. Cesta jde dál, trochu po rovině a zase trochu do kopce, což je vlastně jediný směr jak se dostat až na vrcholek. Jako děti jsme tam s tátou taky byli. Když už budete myslet, že už to dál nemůže být, ještě kousek popojděte a … jste tam. Nahoře je místo, kterému se říká keltské oppidium Závist. Je největším svého druhu v Čechách. Vlastně celý vršek kopce je pouhý zbytek místa, které bylo kulturně obývané už před pěti tisíci lety.

Jako kluci jsme tam na vrcholek s tátou několikrát došli a chodili tehdy po odkrytých kamenech a procházeli znovu vykopanými uličkami mezi polorozpadlými zídkami. Rozeznával jsem domy, nějaké místnosti, různé přístěnky. Bylo tam taky spoustu ostružin co nikdo nesbíral, místy v neprostupných křoviscích a všude obrovské divizny. To místo byla odměna výletu.

Táta nám občas i povídal, co to všechno znamená, že to jsou vykopávky starého hradiště a že tam v dávných dobách byla pevnost. Pamatuju si dobře, že jsme tam jen zřídkakdy někoho potkali. Až nahoru se prostě moc nechodilo. Bylo tam ticho, šuměly stromy, zpívali ptáci. Bylo tam spousta včel, motýlů, které jsem dole v údolí neviděl.

V posledních letech jsem se tam znovu párkrát vrátil. Anižbych to někomu říkal. Cesta nahoru se dala zvládnout v pohodě, došel jsem pěšinou kolem neznatelných hradebních valů a původních přístupových cest lesem až k místu keltského hradiště. Tam, kde dříve byly vykopávky, hromady pracně vyvezené hlušiny a různě rozmístěné balvany…. Tam je dneska už jen hladce urovnaná plocha, zasypaná do úrovně původního terénu. Na kraji toho místa je nový dřevěný přístřešek, kde si přečtete informace o historii hradiště.

Když jsem tam tedy nahoru dorazil, obešel jsem pomalu místo, na které bylo jen pár kameny vyznačeno, co se v zemi skrývá. Chodil jsem mlčky a s úctou okolo. Ani nevím co bych měl v tu chvíli říct, kdyby bylo komu. Došlo mi, že to místo tak, jak jsem ho viděl v dětství už nikdy neuvidím.

Ale tak to má být. Není rozumnějšího činu, než vše, co na tom místě v zemi zůstalo, se pokusit poznat, snažit se trochu pochopit a potom znovu zakrýt. Jen tak to dál zůstane. Tehdy tu práci za mne někdo udělal. A když budu potřebovat, tak se o tom dozvím víc. Není nic lepšího, než to místo ctít jako součást kultury a krajiny, kterou jsem na pár let života zdědil — přestože ne doslova. Není nic moudřejšího, než po poznání zase potichu odejít.

Stál jsem tam chvíli s očima dokořán, neschopný zvednout alespoň kamínek ze země. Nebyl potřeba. V tu chvíli jsem totiž do sebe nabíral plné náruče toho místa a v duchu se s hlubokou úctou skláněl. Po tvářích mi tekly slzy. To místo mě sebralo a já to přijímal. A ty dětské vzpomínky mi daly další smysl.

Jsem moc rád, že jsem tak trochu dědicem toho všeho kolem. Žiju blízko a snad trochu vím, co pro mne znamená. Doufám, že v tomto pocitu nejsem sám.

Vím, že když se příště zase vypravím sem, nebo jinam, budu mít podpobně silný pocit. Možná se okolí změní v detailech, přibydou nějaké lavičky, nové informační cedulky nebo odpadky. Příspěvek naší doby. K tomu podstatnému, co mne oslovuje ale nijak důležitě nepřispějí.

Jestli máte chuť, nebo bydlíte blízko, vydejte se tam někdy.

Ty hry jsou většinou hrami mne samotného se sebou. V menší míře je hraji s jinými lidmi. Pokud se vůbec najde někdo ochotný je hrát.

Pokud se odhodlám hrát hry veřejně, snažím se, aby na tu hru ostatní přistoupili, věděli o ní a účastnili se. Hra, kde druhý neví, že si s ním hraju není tou hrou, co myslím. Je to spíše míjení, nedorozumění, nenaplnění, v horším případě to může být využívání, podvod.

Hry tedy hraju proto, abych vyhrál. Výhra v těch hrách je poznání něčeho, co bych bez her nepoznal, co bych jinak nezískal. Ve hře, které myslím, není výhra tím, za co se všeobecně považuje: jako kladný zisk. Možná -a přijatelná- je i prohra, z které se poučím. Hra mne chrání před prožitím skutečných rizik, které bych zakusil naostro v podobné situaci.

Pro mne je podstatné dokončení hry. V předpokladu že hra má svůj rozeznatelný konec, nebo průběh. Hra může skončit výsledkem, který bude výrazně negativní, bude to i totální prohra, nebo ztráta. Přesto s odstupem považuji takovou hru za úspěšnou, protože proběhla. Protože se rozběhl mechanismus hry a určitou dobu fungoval. Protože jsem měl šanci tu prohru rozeznat.

Hra Co je důležité

Někdo tomu může říkat žebříček hodnot, jiný má pro důležitá pořadí slovo priority… Jak je libo. Nechci polemizovat o tom, jak to vnímáme, nevnímáme, nebo jak se k tomu vyhraňujeme. Někdo si pod tím představí něco bytostně nepřijatelného, zásadně se srovnáváním nechce zabývat. Někdo to považuje za neuchopitelné téma. Myslím si, že ať už to je jakkoliv, stejně důležitosti posuzujeme. Základ našeho posuzování a vyhodnocování vychází z biologických, živočišných původů chování. Rozhodujeme se abychom přežili. Stále jsme zviřátka, která se rozhodují na základě nějakých podnětů. Vnějších, vnitřních. Děláme to vědomě i nevědomky, s rozumem, citem, s vrozenými schopnostmi nebo si myslíme že bez nich. Jsme zviřátka, ať už jakkoliv hlasitě křičíme, že jsme hlavně lidé. Někteří dokonce filozofují, jak jsme lidé plní intelektu a nad věcí.

Máte-li chuť, zkuste najít, co je pro vás důležité. Nejdřív si nahrňte všechno možné na jednu velkou hromadu. Bez ladu a skladu. Budou v ní věci z vašeho života, hmotné i nehmotné, Můžou v ní být i lidé, myšlenky… cokoliv. Je sice otázkou, co si každý na hromadu naskládá, ale to je jeho věc. Jak velká bude hromada, je na vás. Bývá tak velkou, jak ji dokážete unést.

Z té hromady postupně odebírete věci, které zahodíte. Nenávratně. Jste v koši horkovzdušného balonu a odhazujete přítěž přes palubu. NENÁVRATNĚ. Odhazujte věci, které jste si na tu hromadu přinesli.

Je to HRA! Neřešte KAM letíte, PROČ byste měli něco odhazovat atd… Úkolem je ODHAZOVAT to nepodstatné. Začátek je lehký, pak je to tvrdé. Pravidla jsou jednoduchá: Zbav se dříve toho, co potřebuješ méně. Ty důležité věci většinou mohou existovat bez těch méně důležitých. Naopak to nelze.

Nečekejte, že dosáhnete konce a budete spokojeni s výsledkem. Nečekejte že vám zbyde poslední věc, budete ji nadšeně třímat v rukou a říkat: TO JE ONO. Nejspíš to tak nebude. Budete spíš neschopni pokračovat.

Budete-li mít pocit že máte dohráno, pravděpodobně hru nedokážete odpovědně uhrát, vaše hra bude podvodem na vás samých. Pak už vůbec nepoznáte, co držíte v ruce, hru budete hrát zbytečně.

Možná že už jste tu hru zkoušeli. Možná že vás vyčerpala. Nevadí. Není rozkazem ji dohrát. Zkuste se k ní někdy vrátit, zkoušejte to vícekrát v životě, s různými podmínkami. Zkoušejte ji hrát společně s někým, kdo ji bude schopen hrát s vámi.

Ta hra má nějaké závěry, ale ne zcela jasné.
Můj závěr je tento: Nevysvětlím přesně co mi ještě zbylo. Nejsou to hmotné předměty. Přes intenzívní snahu o rozhodnutí, co je více, nebo co méně důležité, jsem došel k tomuto: Zhruba posledních několik „věcí“ je prostě důležitých natolik, že je nelze dobře používat bez jiných věcí. Jsou důležité tím, že je užívám společně, ne každou zvlášť, ani ne v nějaké hierarchii. Uvědomil jsem si, že díky nim jsem člověkem.

Kdokoliv by mne nutil vyhazovat dále další a další „přítěže“ tak mne zásadně a nevratně poškodí. Je to sice „technicky možné“ ale postrádá to smysl. Pokud se vzdám možnosti je používat, pak už jen těžko nebo vůbec dostanu šanci získat zpět.

Proto jsem sám v této hře hrál tak, abych se nedostal do té krajní situace — jen kvůli pocitu vítězství nad svým rozhodnutím. V životě se snažím chovat tak, abych se nedostal do nevratných situací. Čím méně mám voleb na výběr, čím méně mám času, tím větší a těžší mohu udělat chyby. Takovu mám zušenost sám se sebou.