Naše divná slova

Slova které používáme ve významech, jaké jim nepatří.

Ano / Ne

Elementární stavy rozhodnutí. Pro svou jednoznačnost se používají i v počítačích, na základě těchto stavů lze realizovat další složité chování. Jejich významy nemají alternativy a jsou si navzájem přesně opačné. Bohužel lidé se naučili přidávat slovům ano/ne i nemístné podmínky, nebo výklady. Není efektivní vykládat ano/ne ve smyslu „říkal ano, ale asi tím chtěl říci, že spíš ne!
Tento přístup a použití slov nevede k cíli. Je to dokonce zcela chybný výklad, který rozkládá komunikaci a na to navázané jednání. Přijímejte tedy slovo ano/ne vždy tak, jak bylo řečeno, přestože máte pochybnosti a myslíte si, že bylo myšleno jinak. Pokud skutečnost bude jiná, než bylo řečené, není to vaše chyba, ale toho, kdo neřekl přesně ano/ne.
Dále: kdo se ptá jednoduchými otázkami, měl by umět také přijmout jednoduché odpovědi. Bez diskuse o nich. Je chybné, když po získání odpovědi ano/ne reagujeme „nojo, ale…“ místo toho, abychom přijali toto rozhodnutí, nesouhlasili, nebo položili další jednoznačnou otázku.

Omlouvám se

Mezi základními slovy mezilidské komunikace jsem vynechal „promiňte, omlouvám se“. Je to drzé? Pro mne ne. Nepovažuji to za nutné je do užšího výběru zařadit. Kdo se dobře vypořádá s předchozími slovy, bude slova omluvy používat velmi vyjímečně.

Neomlouvejte se za své skutky, ale odčiňte je svým jednáním. Nebo ještě před tím dělejte vše tak, abyste se omlouvali co nejméně. Každý děláme chyby, to je jasné. Chybou je i tyto chyby banalizovat, nebo je omlouvat.

Nemluvte tedy o tom, že je vám líto, ale svým chováním projevte své emoce, nebo své rozumové pochody. Někdo slovo „seomlouvám“ (říkáno vcelku) používá jako průbojník, který mu rozhrnuje cestu ve svém jednání. Jindy je používá jako snadný a univerzální zametač vlastních výkalů. Ani jedno nepovažuji za pravý význam omluvy.

Samozřejmě

Slovo samozřejmě se používá jako podpora sdělení. Je to ukojení vašeho očekávání ve věcech, které byste rádi a které nejsou zas tak úplně dané, spíše existují na základě nějaké dohody. Ale pro větší důvěryhodnost se slovem zaměnují takové dohody za základní neměnitelné hodnoty.
Řečníci, kteří používají slovo samozřejmě, se o ně opírají, jako o pevný pilíř vlastního plytkého řečnění.   „Samozřejmě“ je hodnotné pouze ve skutcích, které jsou lidmi konány a jsou pro ně samozřejmé. Vše ostatní nebývá samozřejmé, jen se o tom „samozřejmě“ mluví.

Drtivě

Podivná podpora vlastního sdělení. Slovo drtivě se používá tam, kde je potřeba podpořit intenzitu, aniž by bylo možné, nebo žádoucí ji nějak obhajovat. Toto slovo jsem používal dříve také, ale stále více se snažím jej nepoužívat. Protože nevystihuje podstatu, není argumentem, spíše je zástěrkou nedostatku ověřitelných argumentů.

Všichni

Generalizování je snadný, ale nebezpečný popis skutečnosti. V případě, že slovem všichni nekonkretizujeme jasně danou množinu „všichni lidé v této místnosti“ pak jde častokrát o slovo, které nemluví o všech, pouze si přeje, aby vypadalo, že se mluví o všech.

Tak to je

Typické konstatování z důvodů utvrzení vlastní pravdy, nebo osobního pohledu. Je velmi málo věcí, které jsou nezměnitelné. Tyto věci existují bez lidského přispění a nezpochybňuji je. Zpochybňuji přístup „tak-to-je“ v lidském chování. Funguje pouze z naivní neznalosti, z nadutosti, nebo z očekávání. Zmizí rozplynutím při prvním doteku s realitou. Netvrďte mi, že „tak-to-je“ ale udělejte něco, abych to o vašem konání mohl říct já.

Nikdy

Používá se chybně jako definice vlastního přání, nebo popis vlastního vnímání skutečnosti, bez ohledu na reálný, nebo i pravděpodobný stav věci. O skutečném pochopení slova NIKDY jsem už psal. Pokud se kdy setkáte doopravdy se stavem NIC, nebo NIKDY, tak vás to pěkně psychicky rozebere a toto slovo začnete používat velmi zřídka.

A proč?

Není chybou se ptát „proč“ u věcí, které objevujete, poznáváte, nebo jim nerozumíte. Je to dokonce potřebné a velmi obohacující.

Otázku „a proč?“ nepřijímám s libostí v situacích, které jsou častokrát mezi lidmi. Tato otázka je totiž vcelku vyjádřením: „a proč se chováš takto, když já OČEKÁVÁM tvé chování tak, jak si JÁ PŘEDSTAVUJI?

Situace nastává tehdy, kdy se tazatel ptá, proč je tvé chování jiné než sám chce (předpokládá). Příkladem chování je: „Rozhodl jsem si vzít ČERVENOU čepici“. V takovém případě považuji „a proč?“ za dotek osobní svobody, jakákoliv odpověď je sice možná, ale je bez užitku.  Pokud použijete bod [1], vaše otázky „a proč?“ dostanou pravý význam a bude mít smysl na ně odpovídat.

Nevím

Alibistický přístup k řešení vlastních úkolů. Není chybou říkat NEVÍM když objektivně nemáte dostatek informací. Když máte vlastní pochybnosti na základě nedostatku. Toto slovo se však často říká místo: Nechci být odpovědný ke svému postoji, nebo nechci vědět. Konstatováním „nevím“ se zbavujete odpovědnosti, ale také případného vítězství. Nezbavíte se prohry, možná ji jen přechodně oddálíte.

Chci

Chtít neznamená přát si. Zde je slovo popsáno jako vyjádření  potřeb bez vlastních investic. Kdo pouze „chce“ a nehodlá vložit odpovídajcí energii, tak zpravidla nezíská to co chce. Nebude naplněn realizací, bude jen trápen svým chtěním. Je možné, že přes dílčí získání jednoho, ještě více ztratí. Místo „já chci“ bych raději používal „dělám vše co dokážu, abych mohl„. Je to ale komplikovanější, než výkřik „já chci“.

Musíš

Zjednodušení v zájmu někoho. V lidském konání je jen velmi málo věcí, které musíte. Už jsem psal, že jediné, co nás s jistotou nemine je smrt. Ostatní lidské záležitosti jsou pouze pravděpodobné. Ti, kteří říkají „musím, musíš…“ častokrát pouze proklamují „takto se to dělá“ … místo aby říkali „je možné (výhodné, ověřené) to dělat NAPŘÍKLAD takto„.

Používáte ještě jiná slova, s kterými bychom se měli ve vlastním zájmu vypořádat?