Divoká voda

Peřejové paralely života
Před patnácti lety jsem byl s kamarády na cestách po kaňonech francouzských řek. Jízda po dravé řece byl zážitek který si budu dlouho pamatovat. Takový řeky a kaňony v Čechách nejsou.  Měli jsme s bráchou loď, která byla otevřená a laminátová.  Tedy vratká, zato ale byla lehčí a líp ovladatelná. Někdo nám ji záviděl že se dobře snáší k vodě, jiní byli rádi, že takovou loď nemají. Radši si vybrali lodě plastové, těžké, ovšem nezničitelné. Všichni jsme si cestu užili a všichni jsme se nakonec dostali do cíle. Každý ale trochu jinak.

Cesta po řece měla různé úseky. Byla tam samozřejmě taky divoká voda, nebo jen pár kamenů uprostřed řečiště. Projet se ale dalo všechno, vždyť tuhle vodu projíždělo už desítky let spousta vodáků. Proč by to nešlo zrovna nám?  Jasně, že se na ní těšíme, to není problém.

Na vodu jsme se z břehu tedy dostali všichni. Hned bylo vidět, kdo se jen tak nechává bokem unášet v proudu, kdo od rána na palubě koštuje frťany a kdo se seznamuje s řekou. Zábavky, koupání a dobrá nálada plynuly od jedné zátočiny k druhé.  Kvůli tomu je přeci vodácký sport tak kouzelný! Jasně, že je.

Pak přišly do cesty peřeje, rychlá voda a kameny pod hladinou. V tlupě lodiček a rychlokvašených vodáků s polystyrenovými vestami mírně stoupla nervozita. Přečíslovalo se pořadí lodí kdo pojede první a kdo radši až pak. Rychle se pakovalo všechno do igelitových pytlů, co kdyby náhodou došlo k nejhoršímu.

S bráchou jsme jeli jak to šlo. Když jsme pak s naší lodí vpluli do proudu, už nebyl čas na nějaký váhání a vyčkávání. S laminátkou nebyla žádná jistota, že se loď ohebně převalí přes každý větší balvan (jako to dělají gumáky) a líně zkopíruje hlavní proud. Nemohli jsme spoléhat na náhodu, protože sebemenší chybou hrozilo proražení dna lodě, nebo převržení ve vlnách.

Seděl jsem většinou vpředu.  Asi není moc nutné vysvětlovat co to znamená. Za celý den jsem si užil jak pádlování, tak kritických řečí, když moje hladinou oslněné oči včas neviděly vlnu, nebo kameny. Aby se z lodi nestala ponorka, tak jsem to překousával. Cesta a všechno to krásný panorama plující kolem, tyhle drobné nepříjemnosti rychle přemazávalo.

Pak přišly velké peřeje, spousta cákání, hukot že nebylo slyšet cikády ze břehu, ale ani vlastního slova. Cítil jsem jenom sílu řeky, pekelné vedro slunce na zátylku a unavené ruce od celodenního pádlování. V tu chvíli na mě začal brácha zezadu řvát, většinou ZABER! — ZABER!  — DĚLEJ! — VÍC… ZABER!!! 

Sám měl co dělat se směrem a stabilitou lodi. A já, přestože jsem už měl tak akorát pro dnešek utaháno, jsem zabíral jak o život. Sakra, vždyť zabírám celej den a mám hlad, žízeň,  a ty na mě řveš… Nebylo v tu chvíli větší nespravedlnosti světa. Jasně, že ne!

Možná to bylo i trochu přehnané. Já na něj neviděl, ani jsem zpátky řvát totéž nemohl, nebyl na to čas. Tak jsem zabíral a zatínal zuby — víc už nešlo dělat. Voda kolem nás jela šílenou rychlostí, loď se po ní nesla já sledoval jestli vepředu nejsou šutry a kde to nejmíň cáká, abychom nenabrali víc, než nutně.

Když jsme úsek projeli do klidné vody,  napětí povolilo.  Peřej prostě dopadla dobře, trochu vody z lodě jsme vylili a jelo se dál. Na šílené vyčerpání jsme zapomněli.

Další peřeje ještě přišly — mohly být i větší, ale už na mě tolik neřval a já přesto o to víc zabíral. Díky tomu, že jsme se v peřejích neflákali a nenechávali na osudu co s námi provede, tak jsme většinu divoké vody ustáli. Loď jsme za celou vodu vykoupali snad jednou — dvakrát, ale naše skore proti ostatním vodákům bylo více než dobré.

Takže kromě těch skvělých zážitků z přírody, z koupání i opálení jsem si odvezl ještě něco.

Když už se proud zrychluje, ustojím ho líp, když budu ještě rychlejší. Právě v tu chvíli se vyplatí zabrat. Víc, než kdy jindy. Nenechat nic náhodě znamená, že mě proud nestrhne do sebe. Že si se mnou nepohraje, jak sám nechci. Na to, jak jsem zrovna unavený se mě divoká voda už vůbec ptát nebude.

Vždycky budou na vodě i vodáci, co si v klidných zátočinách užívají. Když to neteče tak držkují a když to víc cáká, tak jsou překvapení, vykřikují a zmatkují. Dole pod peřejemi se s pohodlnou, ale zato neovladatelnou lodí spolehlivě vyklopí. Nechají si uplavat pádla i boty, těžkou loď mají nalitou po okraj vodou. Horší jsou už jen ti, kteří po převržení své lodi rezignují a překáží ostatním, co se vyklopit nechtějí. Jasně že za to přece nemůžou!

Zmáčená loď i náklad znamená pak celodenní nepohodlí. Nacucané jídlo se nedá jíst, v mokrém oblečení spát, únavné je tahání lodě na mělčinu. Jen kvůli pár minutám, kdy místo zabrání se zachce spoléhat na hlavní proud.

Takže každý večer se ukázalo, jak si kdo den užil. Nekteří byli už dávno v suchu, najedení si vyprávěli zážitky. Ti druzí teprv k smrti utahaní a vyhládlí přiráželi ke břehu. Ráno toho dne pro ně bylo úplně jiné, než večer.

Shrnutí?

Divoká voda příjde tak jako tak.
Pak jde jen o to, jakou máš loď,
posádku, a jak zabereš.

Řvát nemusíš.
Když ví, že jste na jedný lodi.