Archiv štítku: bajka

Bajka o kompotu a marmeládě

Byla jednou zvířátka, která spolu žila ve společném lese.
 
 
Měla společnou louku, zahrady, rybník a nebe nad hlavou. Zvířátka prostě spolu žila, víceméně dohromady. Však to znáte. Někdy se měla ráda více, jindy méně. Ale všichni se navzájem potřebovala, tak spolu sdílela vše — to dobré i to zlé.

Jeden rok se urodilo spousta ovoce. Více, než jiné roky. Byl to dobrý rok. Zvířátka si řekla, že to je fajn, ale ovoce které nesnědí, by se mohlo uchovat na později.

Na velkém zvířátkovém sněmu se všichni pěkně sešli, každý povídal a štěbetal, jeden přes druhého.
V tom, jak s ovocem naložit, měl každý svůj názor.

zajíci říkali:
Ovoce hned sníme a zbytek zahodíme! Kdo by se o to staral. Příští rok přeci uzraje nové! To je jasné, pokaždé to tak bylo.

lišky na to:
Kdepak. Uděláme si ze všeho ovoce velikánský ovocný dort a ten budeme prodávat každému, kdo půjde kolem. Za to budeme mít spousty peněz a pak si koupíme ovoce kdykoliv  — kolik budeme chtít!

sova řekla:
Je báječné, že máme tolik plodů. Dobře si je užijme, trochu schovejme na později. Postarejme se, aby nám příští rok úroda zbytečně neopadala. Bude potřeba zasadit nové sazenice, trochu okopat keříky a zalít stromy… Když se jim bude dařit, úrody bude dost pro všechny.

Její hlas však zanikl v mnohem halasnějším překřikování. Zvířátka se častokrát se hádala o všem možném. Také dnes.
Nehoukej tu sovo takový nesmysly… kdo by se dřel se sazenicemi, když tu je hromada ovoce. Starej se o sebe, ty bys každému jen radila! Musíme se o tu hromadu nejdřív podělit!

Vlci se nechali slyšet ve vážném projevu:
Zavaříme kompot. Kompot je nejlepší ze všech možných způsobů. Z ovoce nám přeci kompot všem moc chutná! Dá se dělat jednodruhový i míchaný! Je se spoustou sladké šťávy! Kompotované ovoce nám ve spíži vydrží celý rok, to už máme vyzkoušené. Uznejte přeci, že to jsou samé rozumné argumenty.

Rysi si to poslechli ale opáčili:
Ale vlci! Co vás nemá! Kompot je úplný nesmysl, to ví přece každé mládě! Uděláme marmeládu. Marmeláda je nejlepší způsob, jak zavařit ovoce. Marmeládu můžeš kdykoliv namazat na chleba. Marmeláda nemá pecky, nemusíš jí kousat. Marmeláda je dobrá i do vánočního cukroví. Už jsi někdy vlku viděl mazat vánoční cukroví kompotem? Ne. Tak vidíš! Proto je kompot nesmysl!

Vlci:
Chachá! Prý marmeláda! To je NESMYSL! Podívejte, moje argumenty jasně hovoří na kompot!

Rysi... marme—

Jezevec mínil:
Mě to nezajímá. Já na stromy nelezu, ovoce nežeru. V zimě spím. Dělejte si co chcete, mě stačí co najdu v trávě.

Ale jezevče, štěbetali ptáci:
Když je ovoce dost, tak si taky příjdeš na chuť. Ale bez skladování ovoce brzy shnije. Pomoz nám a najaře ti příjde k chuti!

Jezevec opáčil:
Jak říkám. Mě to nezajímá. Mám svých starostí nad hlavu s hledáním něčeho k snědku v trávě. Tak si s ovocem dělejte co chcete. Mě se to netýká.

Ryby v rybníce neříkaly nic.
Mlčely, …protože jim nebylo dáno mluvit… Jen věděly, že když bude dost ovoce, z toho bohatství lesa také budou něco mít.. Ryby si přály spousty dobrého ovoce, ačkoliv samy jej málokdy ochutnaly… Ryby by rády přidaly packy k dílu. Neměly však packy. Ryby jen mlčely, ačkoliv samy by rády něco řekly… Tak mlčely, jako ryby.

Medvěd na to měl vlastní názor:
Ten, kdo je největší, tak ten sní také nejvíc ovoce. Letos jsem spokojený, ale mohlo by toho ovoce být ještě víc. Jestli chcete něco zavařit, tak si zavařte, ale ne z mojeho. Také příští rok už se těším, jak si nacpu břicho. Kdyby mi to nestačio, tak se prostě budete muset se mnou o plody lesa pěkně podělit, jinak vás všechny vyženu pryč.

Rysi pořád vedli svou:
Říkáme jasně marmeláda! Podívejte… všichni přece máte rádi sladké. Marmeláda je sladká.. tak ji zavaříme co nejvíc. Každý, koho jsme se zeptali, říkal, že má rád marmeládu! Nebuďte zabednění!

Vlci.… Kompot!

… Marmeláda!
Ne, kompot! Kompot!

Vlku, jestli ještě jednou řekneš kompot, tak uvidíš!!!
Pche! A co ta tvoje marmeláda!!! Už mi leze krkem! Táhni k čertu se svou marmeládou!

Zvířátka se nakonec rozešla v neshodách, každé do svého doupěte, anižby se společně domluvila.
Přešla zima, která nebyla ani moc zimou… Trochu sněhu bylo, ale jinak bylo docela teplo.
Zvířátka proto zimu přečkala s trochou ovoce, které jim zbylo.
Nikdo nezavařoval. S jarem se každý těšil na další léto a na další úrodu.

To léto úroda nepřišla.
To léto nebylo létem jako vždy.

O stromy se dlouhé roky — a tedy ani tentokrát — nikdo nestaral. Potok byl zanesený a zarostý travou. Tam kde měly být záhony se ztěží dařilo plevelu. Zem popraskala od žhnoucího slunce, stromy uschly, nenapršela ani kapka, louka i les byly jak bez života.

V rybníce bylo málo vody, stala se z něj špinavá kaluž. Nebylo kdo by se staral o pročištění. Každý byl rád, že se postaral o sebe.

Zemi, stromy, vzduch a vodu na zvířátkový sněm nikdo nepozval.
Proč by? …myslí si zvířátka. Stejnak by nic kloudného neřekly! Už někdo někdy slyšel mluvit stromy? Vodu? Ne! Tak vidíte!

Zem, stromy, vzduch a vodu každý bral za samozřejmost.

Zvířátka se dívala jedno na druhé. Mlčky se ptala, jak to je možné…

O rybách a rybáři

V řece, která odjakživa tekla odněkud zdálky až někam pryč na druhou stranu,

žily ryby.

Velké, malé, tlusté tenké, světlé, tmavé, hbité i líné, chytré i hloupé.

Jako obyčejně.

Rybám se v řece žilo dobře, protože řeka jim dávala vše, co jim k životu stačilo.

Veliká, krásná a čistá řeka.

Jednoho dne přišel k řece muž a sedl si na břeh.

Rybky jej zpozorovaly. Pod hladinou se zavířilo a po očku jej sledovaly a chvílemi pozorovaly, co dělá.

Muž seděl na břehu tiše, pozoroval hladinu a ani se příliš nehýbal.

Rybky byly zvědavé, ale zroveň trochu opatrné. Plavaly tedy raději v uctivé vzdálenosti a po očku muže sledovaly.

Seděl tak skoro celý den a pak odešel.

Druhý den přišel znovu a pak ještě další den. Sedával na stejné místo.

Seděl a nehýbal se. Rybám to bylo trochu divné, ale už se jim zdál docela známý a neškodný.

„Takový nemluva to je…“

říkaly si návzájem.

„Nemluva, ale zase nám tu nekalí vodu, jako jiní lidé. Lepší když nic neříká a neháže kamení do řeky.“

Některé rybky se odvážily připlavat blíž a občas jen tak z radosti vyskočily nad hladinu.

Muž je viděl a lehce se usmál.

„Viděl nás! Viděl jak skáčeme a líbí se mu jak tu skáčeme a plaveme!“

Sdělovaly si mezi sebou radostně rybí řečí.

„Rád se na nás dívá, třeba se chce přátelit.“

Mínila jiná rybka.

„On se s námi nepřátelí, vždyť vidíš že se bojí vody… Nkdy k nám do vody nepřišel.“

Odvětila další.

„Ale usmívá se na nás, podívej…“

opáčila zas ta první rybka.

Rybář přišel i příští den a přinesl si sebou malé vědro. Postavil jej na břeh, sedl si a vyndal z něj rukou hrst zrní a hodil je na hladinu.

Byly to sladká kukuřice. Pomalu klesala ke dnu a ryby ji ochutnaly. Všem rybám moc chutnala.

Muž pomalu vyházel vše co měl ve vědru a pak se díval na vodu, seděl a usmíval se.

Ryby mezitím čile plavaly a hledaly každé zapadlé zrno té dobroty.

Druhý den muž zase přišel a sedl si k vodě.

Ryby už čekaly, kdy začne házet dobroty a on pořád nic.

A tak rejdily kolem a moc si muže nevšímaly.

„Divný morous, tenhle chlapík… pořád jen sedí a sedí.“

Šuškaly mezi sebou.

„Tak ať! hlavně když přinese příště zas nějakou dobrotu.“

Druhý den zase přišel s vědrem, seděl na břehu a díval se na hladinu.

Ta nejodvážnější rybka už to čekání nevydržela, vykoukla nad hladinu a zeptala se.

„Kdo jsi, že tu tak pořád sedíš, mlčíš a nic neděláš? Když už jsi tady, hoď nám zas nějakou dobrotu z vědra, moc nám to chutnalo.“

Muž zpozorněl a pak pomalu odpověděl.

„Jsem rybář.“

„Rybář? Kdo je to rybář?“

„Rybář chodí k řece a stará se o ryby. A tak chodím k řece a starám se o vás.“

Řekl muž.

„To jsme nevěděly, že se o nás taky někdo stará!“

Podivila se ryba a hned to plavala říct ostatním. Ale vrátila se, aby se dozvěděla víc.

„Starám se o vás a jak vidíš, občas vám přinesu něco dobrého. Třeba to, co nosím ve svém vědru.“

dí rybář.

To je báječné,“

zajásala rybka. V tu chvíli měla radost, že tam rybář pro ně je. Už jí nepřipadalo, že řeka bez rybáře je naprosto přirozené místo. Bez rybáře už pro ryby nebyla řeka tak báječnou řekou.

„Dej nám tedy zas nějakou dobrotu, máš přeci vědro,“

požádala rybka.

„Dnes už nemám, ale brzy zas bude. Kdybys chtěla, můžeš si vybrat z těch nejlepších dobrot, které mám. A ostatní ryby také.“

„Ano, ano.. to chci!“

Řekla rybka odvážně.

„Tak bezva, řekni ostatním, že jdeš ochutnat nové krmení a pak skoč tady do vědra. Vezmu tě tam, kde je to nejlepší krmení.“

Rybka se otočila, aby tu skvělou zprávu vyřídila ostatním rybám.

Ryby jí vyslechly, byly trochu nedůvěřivé — ale nakonec muže už znaly dlouho a tak co by se mohlo stát? Jen ať se jde podívat za ně, pak jim řekne co viděla.

Rybka tedy vyskočila z vody až do vědra v kterém byla voda a rybář vědro zvedl a odešel.

Ryby v řece se těšily, co bude dál.

Příští den zas muž přišel ke břehu s vědrem, sedl si a čekal.

Ryby chvíli otálely, ale pak se osmělily a jedna se zeptala.

„Rybáři, tak co? kde je naše kamarádka a další dobroty?“

Rybář se chvíli odmlčel a pak řekl.

„Zval jsem jí, aby šla se mnou zpátky k řece, ale ona nechtěla. Že prý ji nové dobroty tak zachutnaly, že už se nechce vrátit do řeky. A tak jsem přišel sám. Posílá Vám tady trochu dobroty na pozdrav.“

Vyndal ruku z kapsy a hodil hrst krmení do vody.

Rybky byly překvapené ale neříkaly dál nic a rychle sesbíraly vše co plavalo na hladině.

Pak se jedna osmělila:

„Chceme také tam, co je ona! To přeci není spravedlivé, že ona má víc, než my. Kdyby to nebyla pravda, určitě by se vrátila. Rybáři, buď taky spravedlivý a vem nás s sebou!“

Rybář se trochu zamračil a řekl:

„To asi nepůjde.. nemám přeci tak veliké vědro.“

Ryby ale dál naléhaly.

„My víme že to jde, jsi rybář, postarej se o nás!“

„Nu dobrá, něco vymyslím. Zítra se uvidí.“

Druhý den přišel rybář ke břehu řeky a přinesl si velikou síť.

Hodil ji do řeky a řekl rybám:

„Připlavte sem, vezmu vás za vaší kamarádkou. Co slíbím, to vždycky dodržím.“

To je skvělé, to jsme rády, usmívaly se ryby. Máme bezvadného rybáře! Dobře se o nás stará.

Všechny do jedné vpluly do sítě. Rybář síť zatáhl, vytáhl ji na břeh. Všechny ryby měl v síti a odešel pryč.

Pak už rybář nikdy k řece nepřišel.

Zvířata v klecích

a noční návštěva v Zoo

Den byl krásný a teplý. Slunce už se pomalu sklánělo k obzoru, poslední návštěvníci zoologické zahrady odcházeli domů a ošetřovatelé rozváželi večerní krmení.

Zvířata měla po celém dni plno zajímavých zážitků s turisty, veselé historky s člověčími dětmi i jejich rodiči. Teď byl ten pravý čas si ty radosti vyprávět, ještě než půjdou spát. Každý večer se přes celou zahradu nese štěbetání a radostné povídání.

Ale dnes něco visí ve vzduchu. Dnes se vyprávět nebude, přišla totiž zvláštní zpráva.

Vrabec s ní přilétl, a roznáší jí každému v Zoo, koho potká. Nakonec celá zahrada ševelí už jen s tím. Každý se tou podivnou zprávou zabývá.
Je konec veselých historek, teď už všichni mluví jen o ní. Nikdo jí ale pořádně nechápe.

Přál bych Vám, abyste viděli to, co já, říká vrabec.
Viděl jsem a zaslechl jsem takové věci, které jste nikdy v životě nepoznali.

Ano, to už víme, opáčila vlaštovka. Cestujeme s čápem a s volavkami do teplých krajin každý rok na dovolenou, je tam krásně, kdo tam nebyl, neuvěří. Mám spoustu fotek z Afriky, od moře, můžu je ostatním ukázat.

Ne, tak to ale nemyslím, opáčil vrabec. Svět je i jiný, než jen tady v Zoo.

No pochopitelně, ukazujou to v televizi! Stojí to za velký kulový, zato tady je to fajn. Řekla kuna.

Neskákej mu do řeči. Jiný? … jak jiný?

Dost jiný. Říkám to nerad, ale myslím si, že tu na vás v Zoo nečeká ideální budoucnost. Na všechny.

Ale to nám budeš muset vysvětlit. Nechte ho mluvit a vyslechněte vrabce.

No jak říkám. Lítám po světě a slyším co se kde šustne. Poslouchám jiné ptáky, pozoruju lidi a sleduju co dělají.

Aha, lidi… ty známe… Chodí sem každý den, postávají u klecí, pořád něco fotí a jejich mláďata vřískají na celé kolo a házejí nám sem různé smetí. Tyhle pozorujem už pěknou dobu. Co je na nich tak zajímavýho, že jsi tak vyplašený?

Ve skutečnosti je lidí víc, než si dovedete představit. Chovají se i jinak, než jen vidíte tady z klece.

Jasně.. o víkendech bývá fakt narváno… Co jsi myslel s tou budoucností? V úterý má přijet kropící vůz, bude tu všude trochu mokro. To se dá vydržet. 🙂

Ti lidé jsou různí a mají zvláštní vlastnost. Chtějí pořád víc a víc. Všeho.

Víc krmení? No a co? Kdo by nechtěl?

Aby to své chtění uspokojili, mají různé věci… třeba peníze. Ti lidé dělají různé věci jen proto, aby měli co nejvíce peněz na to své chtění.

Jo, peníze.. ty známe. Hážou mi sem občas do klece malé mince, nechápu co tím sledují, mince jsou k ničemu, zobat se to nedá!

Nevíš nic! Za své peníze vyměňují jiné věci. Auta, domy, jídlo.. Jejich peníze jsou ještě jiné a mají jiné podoby. Dokonce nemají žádnou podobu.. Stačí aby si lidé mezi sebou řekli že někdo má peníze a pak už se ti ostatní chovají jako že je má. Divné.

Cože? Všechno za ty ulepené mince? Takovou blbost jsem už dlouho neslyšel. No a co, ať si lidé blbnou s penězi.

Ještě se dostanu k tomu, co vám tu v Zoo hrozí za nebezpečí. Pokračuje vrabec.
Lidé dělají spoustu věcí a většina z nich je podle mne naprosto šílená.

Většina lidí nebo většina těch věcí?

Obojí. Dí vrabec.
Je jich už tolik, že kdyby se vznesli do oblak jako ptáci, zakryli by nebe od obzoru k obzoru.

Lidí, nebo těch jejich peněz?

Obojího! Povídám nevyrušuj.
Naštěstí všichni nelétají v hejnech jako my ptáci, a tak žijí v městech namačkáni v domech, žijí vedle sebe, nad sebou, žijí na zemi i pod zemí. žijí ve městech na celé Zemi, která jsou tisíckrát větší než tahle Zoo.

A, jasně… taky v klecích … tak to se maj taky dobře jako my, dodává liška.

Při tom jejich množství se často střetnou a zabíjejí se. Ne pro jídlo.. Oni se totiž navzájem nejedí. Zabíjejí se jen tak. Protože chtějí. Baví je to.

Poslouchej, vrabec, a co to má co dělat s námi? Nám je tu dobře, v klecích jsme v bezpečí před těmi šílenci.

To jejich chování nemá konce. Je to pořád dokola víc a víc.
Nerozumím tomu tolik svým ptačím mozkem, ale pak vidím, co zbyde.
Celá zem je z výšky vidět jak je zničená, nikde nerostou stromy, nebo z krajiny úplně zmizí, voda je špinavá. Zbydou odpadky, smetiště a ruiny. A mezi nimi zůstanou lidé, kteří už to ani neumí změnit k lepšímu. A tak pokračují v tom ničení, nebo odejdou ničit jinam.

Proč to tedy ti lidé dělají když z toho je jen neštěstí?

Nevím. Nechápu to. Je ale možné, že to nejsou ti stejní lidé…

Jak nejsou stejní? Oni jsou ještě nějací jiní lidé?

Ale vůbec ne. Všichni lidi jsou vlastně stejně oškliví. Bez srsti, chodí po zadních, měkká, vytáhlá těla bez ocasu a bambulovitá hlava. Neumí to pořádně běhat, lítat, ani plavat. Všichni tu svou ošklivost skrývají do barevných šatů, aby se jim ostatní zvířata nesmála. Dělají rámus, smrad a nepořádek.

No, to víme… Ale na druhou stranu — jejich mláďata jsou tak zábavná! … odvětil makak. Tady u nás v pavilonu se každý den pitvoří, mávají rukama a vřískají, když na ně ukážu zadek. Těším se na ně každý den! Tyhle děti přece nikoho nezabíjejí.

Je možné, že na zabíjejí jsou jiní lidé. Jiní lidé jsou pak v tom neštěstí. Když děti vyrostou, naučí se to od ostatních. Taky se takovými lidmi stanou. Někteří se naučí zabíjet. Zatím ještě sami nevědí kdo kým bude.

A kdo to rozhodne?

Nevím. Možná že se rozhodují sami, ale možná že za ně rozhoduje někdo jiný. Podle toho jak jsou chytří.

Známe taky lidi — máme tu svoje ošetřovatele. Jsou skvělí, dávají nám krmení, čistí klece a povídají si s námi. Já nic proti lidem nemám! vykřikl papoušek.

Proti takovým ani já ne. Takových je málo.
Viděl jsem co ti druzí lidé dokážou.
Viděl jsem hory páchnoucích odpadků, vyšší než domy v kterých bydlí.
Viděl jsem lidské stroje, které umí ničit stromy, vzduch zemi i vodu.
Viděl jsem jak lidé loví v moři a zpět do moře vrací jen otrávenou vodu.
Viděl jsem oheň kterým všechno zničí během chvíle.
Hlas se vrabci trochu třásl hrůzou.

Vrať se radši k tomu co nás zajímá. Tohle nás nezajímá, já vidím že tady v Zoo nic takového není a věřím, že ani nebude.

Nezajímá? Věříš? … Nu, dobrá. Ještě sem ale viděl spoustu jiných věcí a zvířat.

Byl jsi na návštěvě v jiné Zoo, viď? Vyprávěj, jaké mají klece? Co dostávají dobrého? 🙂

Nebyl jsem v žádné jiné Zoo, lítal jsem po světě a byl jsem na místech, kde běžně žijí zvířata volně v přírodě.

Teď si z nás už utahuješ, … ve volné přírodě se žít nedá, vždyť jsi sám před chvílí říkal, jak jsou všude odpadky, zničené stromy a špinavá voda.

Ale dalo. Poslouchej co říkám a neskákej mi hned do řeči se svými závěry.
Potkal jsem domorodce. Nerozuměli jsme si úplně ve všem, ale něco podobného mi říkali i ti ptáci z volné přírody. To když jsme jim vyprávěl o tom jak žijete v Zoo. Nechápali, proč by měli žít v klecích, když je přeci normální žít volně. Když jsem jim vyprávěl, měli z toho obavy, že něco není vpořádku.

Hlupáci! Nechápou vůbec nic! Nechápou jak je to perfektně zařízeno. Nevědí nic o vyváženém jídelníčku 3x denně, o vitamínech v granulích, o navigaci na cestičkách, o větrání ve skleníku, o cedulkách u cizokrajných rostlin, o mechanickém čištění kotců… O vytápění terárií. O průvodci který má barevné letáčky s fotografiemi, o mřížích které mají přesně takový odstup a pletivo taková oka, aby se tam žádná lidská ruka neprostrčila! Naprosto to chápu, je to logické.

A odkud se to všechno bere, to víš? Jak to vysvětlit?

Jsou to jen divoši, marno jim něco vysvětlovat o civilizovaném životě!

A co ty odpadky na smetištích kolem jsou taky normální, nebo nejsou?

No asi nejsou… Ale za to můžou lidé! My přece ne.

Nemůžou! Vždyť vidíš že každý den je ošetřovatelé pečlivě uklízejí.

Můžou! Vidím jak u stánku s buřty házejí lidi tácky na zem místo do košů.

Nemůžou. Ty koše jsou přeci už plné.

Můžou! Odhazují okolo vajgly od cigaret a PET lahve když si myslí že se nikdo nedívá.

Nemůžou, to smetí rozfouká z košů vítr. Vítr za to může!

Vítr!!! Tak je to.

Nechte toho. Hádáte se o následcích, nevidíte příčiny. Nevíte nic o lidech, kteří sem do Zoo chodí a o lidech kteří nikdy nepříjdou. Nikdy je u klecí neuvidíte.

Nepříjdou? No tak to nás ani nezajímají. Nevim, proč nás tu s tím nudíš.

Tihle lidi se místo o návštěvu Zoo starají spíš o své peníze.

Co z toho mají? Vždyť pak neuvidí jak se tu máme dobře…

Ti lidé mají tolik peněz a díky nim mají možnost rozhodovat ovšem. Zda sami budou žít kde chtějí, zda si třeba vybudují novou Zoo, nebo ne.

A, to je skvělé. 🙂 Nová Zoo znamená nové klece, nové zvířecí přátele a nové zábavné lidi. Lidé se spousta penězi jsou tedy fajn! To znamená že nás mají rádi.

Ti lidé rozhodují i o tom, zda tahle vaše Zoo bude nebo nebude. Třeba zda ji nezruší. Rozhodují o našich životech.

No, ale… Proč by ji rušili? A vůbec! Každý přece dřív, nebo pozdějc umřeme, tak co! Teď se máme fajn.

Jak je takových lidí co o nás rozhodují víc, neznamená to automaticky, že bude i víc klecí na jaké jste zvyklí. Možná že ve skutečnosti klece zůstanou, ale budou menší a budete v nich namačkáni s ostatními sousedy. Možná že budete mít horší krmení pro všechny, a špinavý výběh.

Ale proč? Máme přece právo mít pěknou a čistou klec! To je přece jasné!

Protože to je pro ně tak úspornější.

Ale pro nás ne!

A myslíte že je váš názor zajímá?

Proč to tedy dělají?

no …?

Nevím… Jsem jen vrabec. Vyprávím Vám, co jsem viděl.

Něco už říkala krysa… Zaslechl jsem ji, když se tu ochomýtala u kontejnerů. Ale ta mezi nás nechodí, nikdo se s ní nebaví. Je špinavá a smrdí. Takže asi kecá.

Možná nekecá.

A proč nám to říkáš? Co s tím jako chceš vrabče dělat? Podívej se na sebe, ty nulo. Ničím nevynikáš, nikdo se na tebe nechodí dívat, jsi obyčejný vrabec. Tvoje zprávy jsou sice divné, ale jinak nás vlastně nezajímají.

Ano, to vím.
Neumím změnit vaše klece ani zájmy. Jsem malý, nejsem tu doma, lítám po předměstích a nanejvýš sezobnu kde co zbyde.
Každý z vás by mohl jen pochopit, jak a kde žije. Jaký je svět kolem něj. Dřív, než příjdou ti lidi a začnou vám do klecí strkat to, co nechcete. Než si z vašich klecí udělají svoje další smetiště.
Tak se tu mějte fajn, zas letím.

Noc končí, začíná svítat.
Na obloze i v Zoo.

Jak odpoví pan Zelený?

Příběh jako ze života.

Pan Modrý a pan Zelený se znají. Dalo by se říci, že jsou známí, přátelé. Oba pánové žijí svůj život a občas se ve svých životech potkávají. Zde je jeden z jejich mini-příběhů.

pan Modrý: Ahoj, jak se vede? Právě jsem se vrátil od moře, bylo to báječné. Mám spousta zážitků z akcí a tak.
pan Zelený: Ahoj, to je fajn. Daří se mi docela dobře, chodím do práce, občas jdu s rodinou do přírody.
pan Modrý: Aha, hm.

pan Modrý: Mám nápad na super věc. Bude to bezva kšeft.
pan Zelený: Co je to?
pan Modrý: Udělám certifikát na stánkový prodej. Kdo nebude mít můj certifikát, má u mě problém.
pan Zelený: Nevím, zda takhle dokážu podnikat.
pan Modrý: To půjde, jsi málo podnikavej, buď přece trochu akční!

pan Modrý: Ahoj, hned se seber a přijeď, potřebuju pomoct s odvozem starých počítačů ze sběrného dvora. Zařídím na nich repasi a ještě je střelím!
pan Zelený: To zní dobře, rád ti pomůžu.
pan Modrý: když z toho něco bude, dostaneš ode mě odměnu.
pan Zelený: Jasně. Když to vyjde.
pan Modrý: Mohlbys ty počítače zatím nechat u tebe? Mám doma spousta věcí, od té doby co jsem se vrátil z expedice z Afriky.
pan Zelený: jo, doufám, že ne na dlouho.

pan Zelený: Ahoj, prosímtě, až budeš mít chvíli čas, mohl bys mi pomoct s odstěhováním skříně?
pan Modrý: Jasně, není problém, ale zrovna odjíždím do Alp na ledovec. Je tam krásně!
pan Zelený: OK. Dej mi vědět až přijedeš.

pan Modrý: Mam nový pickup, je naprosto supr. Líznul jsem ho, to se vyplatí.
pan Zelený: Asi ano, já nevím. To bys mi mohl pomoct odvézt tu skříň.
pan Modrý: Jasně, teď to ale mám nabitý, mám nějaký kšefty, víš. Co ty? Je to všechno v Oukeji?
pan Zelený: Celkem jo, jen mám doma spoustu starejch počítačů,…
pan Modrý: Můžeš je dát zatím do té skříně.

pan Modrý: Ahoj, jak žiješ? Mám novou známost a teď dělám do kempinkovejch stolků z umělýho dřeva, je sezona.
pan Zelený: To je pěkný. Pracuju a žiju, chodíme s dětmi na plavání a tak.
pan Modrý: Človeče, co je s tebou? Vyraž někam za exotikou, ne? Vůbec neumíš žít!
pan Zelený: Žiju podle sebe. To by bylo sice fajn, mám jen jiné povinnosti.
pan Modrý: Nechceš bezvadnej kempingovej stolek? Udělám ti cenu!

… atakdále a tak dále…

pan Modrý: Dneska jsem konečně uzavřel tu hypotéku. Budu mít vymazlenej byteček pro svou kočičku.
pan Zelený: Doufám, že jsi to dobře zvážil, přecijen hypotéka není legrace…
pan Modrý: Nech toho, to je vklidu, zaplatil jsem si finančního poradce.
pan Zelený: To mi připomíná ty počítače…
pan Modrý: … úplně jsem zapomněl. Počítače můžeš vyhodit, z toho nic nebude.
pan Zelený: Bezva.
pan Modrý: Jo, ale máš u mě tu flašku kámo! Co piješ?
pan Zelený: Já přece nepiju.

pan Zelený: Mám skvělý zážitek!
pan Modrý: ? Řekni.
pan Zelený: Byli jsme u řeky a viděli jsme s dětmi, jak užovka loví malé rybky.
pan Modrý: Cože? co to je za kravinu? Hadi přece ryby nelověj.
pan Zelený: Zas tam půjdeme, můžeš ji vidět s námi.
pan Modrý: Asi ne. To mě nezajímá.

pan Zelený: Ahoj, jak se máš? Dneska je pěkně, pojď na ryby!
pan Modrý: Hele, jsem v totálním průseru. Zatímco jsem byl na motokárách, někdo mi zmizel auto. Vybral jsem si hotovost z účtu, bylo to v autě, takže to je taky fuč. Doklady, všechno. Banka chce splácet byt a stolky už nejdou, je po sezoně. A ozvalo se mi koleno z lyžování, měl bych jít do nemocnice, ale musim vydělat prachy. Jsem prostě v pytli, potřebuju fakt píchnout!

Jak odpoví pan Zelený?