Má druhá hra

Mám takovou myšlenku.
Svět, ač velmi nepopsatelný ve své celistvosti, se ve svých jednotlivostech dělí na něco, co se nějakým způsobem doplňuje. Vidíme v něm určité logické protiklady. Chcete-li Jing a Jang. Přes tuto zdánlivou dualitu a polární jednoduchost si však nemyslím, že by byl svět pouze černobílý, nebo dvoustranný. Ten skutečný není. Celkový svět vnímám jako velice různorodý, mnohočetný, provázaný a funkční ve svých nekonečných titěrnostech  — funkčních pouze dohromady. Svět, člověkem doposud ne zcela pochopený a popsaný. Ta jednoduchá, navzájem se doplňující dvojstrannost (kterou zde rozvinu) nám dává jen snadnější, člověku pochopitenější pohled na skutečný stav věcí. Na širší stav, nebo projev, na který nemusíme ihned dohlédnout. Proto je raději podvědomě, nebo zvyklostmi zjednodušujeme na protiklady, nebo doplňující se poloviny. Dokážeme je totiž tak lépe pochopit.

V mnoha případech je dualita opravdu velmi blízkým popisem reality, ačkoliv není její zcela přesnou interpretací. Binární popis světa je matematicky rozeznán a používán. Počítače tak fungují. Jenomže svět zdaleka není počítačově interpretovatelný. Ve skutečnosti žijeme s neustálými podmínkami pravděpodobností. Naučili jsme se velmi dobře vyhodnotit a zpracovat i ne zcela exaktní informace o realitě. Dokážeme dobře vyhodnotit i jen pravděpodobné informace. Třeba ty o té dualitě. Díky zkušenostem, které životem nabereme je pak umíme dobře posuzovat a závěry promítat do svého chování.

Občas hraju hru Najdi opak.

K této hře ještě používám dělení na věci obecné a věci lidské. Obecné je vše, na co člověk nemá vliv tak, jak si myslí nebo sám chce. Lidské jsou ty, které vzešly od lidí, a lidé na ně mají svůj vliv nebo je lidé přímo tvoří. U obou respektuji, že jsou. Vím, že ne vše dokážu správně rozeznat. Ty všeobecné, takřka přírodní a přirozené přijímám jak dokážu. Obecným věcem jsem mnohem více pokornější. U těch lidských, které rozeznávám, jsem však mnohem víc obezřetnější. Toto mé dělení se projeví v závěrech a vyhodnoceních hry.

Kdy se dá hrát:
Kdykoliv. Přichází k vám informace, události, nebo jevy, které se nějak tváří, něco vám říkají, nějak vypadají. Skvělé! … Báječné! … Neuvěřitelné… Strašné! Ty věci k nám často přicházejí s nálepkami, které jim dal někdo jiný. Nebo jsme si nálepky sami připravili do zásoby, aby s tím bylo méně práce. Novinky moc nezkoumáme, jen je automaticky přijmeme do své pozornosti, omrkneme nalepenou nálepku a uložíme do šuplíčku. Na později, nebo na někdy jindy. Ano, děláme to, funguje to. Civilizace nás to naučila.

Nyní hra:
Vyhraďte si myšlenkový prostor na to, abyste kromě běžných procesů zpracování nálepek a odkládání do šuplíčků se jmenovkami také nad věcmi přemýšleli. V rámci hry. Ne tedy nutně na zásadní, životně důležité úrovni. Paralelně. Někdy. Hrajte si s tím, co k vám přijde. Dívejte se na to dětskýma očima. Očima které nejsou omezené klapkami, na věci které nejsou polepeny nálepkami.

Zkuste najít k té věci její opak. Přesný. Nebo jakýkoliv, blížíci se té přesnosti.
Někdy to je snadné, protože tyto opaky existují. Vnímáme je smysly, rozumem, pamětí.

Jindy to je těžší, protože opakům z nějakého důvodu nevěříte, neznáte je, nebo si myslíte, že neexistují. Ale třeba jsou.
Někdy je takový opak nutné hledat ve vlastní fantazii. Přesto ten opak hledejte, vyformujte jej a postavte jej vedle té první věci. Vyrobte zrcadlo. Někdy je opakem něco, co má jinou skladbu materie, vychází jaksi z jiného základu ale nějakým jednoznačným vztahem je protikladem k té první věci. Ano, berte to jako legitimní protiváhu.

Co ale s tím dále? K čemu je mi hledání imaginárního opaku, o kterém vím, že se vylíhnul jen v mé hlavě?
Zvažte to a nedělejte unáhlená rozhodnutí. Možná že vám to přinese jiný vhled na věci, které jste si nevšimli, nebo jste je zanedbali viděním z jednoho úhlu pohledu.

Má to totiž skrytý háček. Ať už jsou schopnosti v nalézání opaků jakékoliv, ať už je fantazie sebedivočejší, neubráním se pojímat věci tak, aby FUNGOVALY. Pode nějakých vnitřních, nebo zjevných pravidel. Ta pravidla vychází z těch základních pravidel fungování všeho. Akce a reakce, zachování energie, příčina a následek, šipka času, pravidla entropie, dědičnost… To jsou pravidla, která jsou daná, která lidé nějakými výmysly nezmění. Přirozeně tedy tato pravidla MUSÍ být stejně použitá pro obě strany, aby se dalo hovořit o opaku. Tato pravidla nám dají nakonec to vhodné vodítko pro posouzení prvotních, ale i opačných věcí.

Když ani přes zvýšené úsilí, ani přes pokusy nahlížet na věci z různých úhlů nenajdu vhodný protiklad, … Pak se mi taková věc jeví jako unikátní , … jedinečný… a účelový… NESMYSL. Vznikl z nějakého konkrétního důvodu, který by se dal shrnout do: „Na první pohled nezřejmý nesmysl, u nějž je cílem, aby byl vnímán jako zřejmý smysl“ Výstupy z tohoto stavu budou třeba i zřejmé, nebo zjevné. Ale nebudou s vámi interagovat tak, jak byste předpokládali logickým vývodem z původního (příčinně nesmyslného) jevu. Protože budou patrně používat jiné interakce a jiná pravidla, které nejsou zřejmá. Které nemají být zřejmá. Které nesmí být zřejmá. A to je jádro problému.

Když tu opačnou věc sice zhmotníte, pojmenujete, popíšete, ale ve vztahu k té první nebude fungovat podle stejných pravidel, nebo nebudou funkční (při své protichůdnosti) obě navzájem, je na pováženou zda funguje i ta první. Zvažte zda bude fungovat sama o sobě, ačkoliv nemá svůj vlastní opak.
Dbejte, aby to doplnění mělo dostatečně podobný oběh energií. Tedy v rámci zjednodušení aby obě věci fungovaly bez zásadně rozdílných vstupů a výstupů. Prostě aby si byly zrcadlově podobné.

Pokud tomu tak nebude, narazíte na nerovnovážnou dualitu. Jedna strana se bude tvářit TAK JAK JE. Druhá strana bude jejím zdánlivým opakem. Ale aby mohla být funkčním opakem, tak bude zcela zásadní její interakce s vnějším prostředím, její vazba jinam, další intenzívní výměna energíí nebo hodnot. V závislosti na nějakém jiné čase, nebo prostoru. A hle, hned to je divné. Pak je ale tento stav protipólů nerovnovážný a rozhodně jej nelze považovat za ekvivalent Jing-Jang.

Namítáte ale, že samostatné a uzavřené věci neexistují? Exaktně přesně řečeno SAMOZŘEJMĚ ŽE NE. V těch nejširších mezích přeci souvisí vše se vším. Proto považuji za nerozumné to buď zanedbávat zcela, nebo to zanedbávat selektivně, výberově pro tu jednu věc.

Nyní jsem došel na začátek myšlenkové hry: V lidských schopnostech je přirozené nakládat s věcmi pomocí zjednodušení, pravděpodobností, pomocí alternativ. Použijeme-li tedy metodu zjednodušení, pak to dělejme s plným vědomím a spravedlivě pro vše, tedy i pro protiklady.


Závěry k této hře
Pomocí přiřazování opaků je možné, že začnete objevovat ten opravdovější a přirozený stav bytí.

Při používání hry se možná jednou budete lépe orientovat i ve skutečném životě. Hravě naleznete to, co jinak bez hry neobjevíte.
S uvědomováním opačných věcí nakonec budete vnímat ten reálný svět komplexněji, ale v těch konkrétních věcech s větším porozuměním.
Posoudíte příchozí jev jako přijatelný zejména když jej zpracujete rozumem a porovnáte s jeho opakem.

U funkčních věcí si budete vážit jejich funkčnosti, protože si uvědomíte že existuje i jejich nefunkční opak.
U nefunkčních věcí se snáze vyvarujete jejich použití, protože najdete, nebo si uvědomíte funkční opak. Tomu budete věnovat svoji energii.

A vaše myšlenky?

Napsat komentář