O lidech v nás

Cestou domů jsem potkal člověka.
Na první pohled byl poněkud odpudivý, na ten druhý byl dokonce opilý. První slovo, které byste pro něj našli, by bylo bezdomovec. Nic pro slušný lidi!

Šel jsem pěšinou směrem domů a když jsem jej míjel, tak mne uviděl a začal na mne mluvit. Zastavil jsem se a odpověděl mu. Bylo patrné, že ten den pil a alkohol ho trochu vyváděl z rovnováhy i plynulé artikulace. K takovému setkání se občas nachomýtnete a skoro všichni už jsme se naučili je efektivně ignorovat. Nebo docela jednoduše ukončit. Dřív, než začnou.
Měl jsem čas a prošlo mi hlavou, že vlastně nemám důvod, proč bych tomu muži neměl odpovědět. Zastavil jsem se a poslouchal jsem, co říká.

Požádal mne o zapálení své cigarety. To jsem bohužel nemohl. Ale ani to, že on byl kuřákem a já nekouřím  — ani kouření nepovažuju za něco úžasného — mě nedalo důvod k odchodu. Bral jsem to jak to bylo: Že by si rád zapálil.
Po chvli našeho zastavení a pár dalších slovech vyšlo najevo, že právě při cestě touhle pěšinou upadl na mokré trávě, usnul a spal nějakou chvíli. Určitě zmožen pivem, které jak sám říkal, má rád. Nebyl žádný výtržník. Měl jen trochu špinavé kalhoty, větrovku a v ruce držel igelitovou tašku.

Z našeho rozhovoru pak vyplynulo, že je v této čtvrti pamětníkem, a co všechno si pamatuje. Nedal jsem se zahanbit a přestože mladší o 20 let, tak jsem kontroval, že si taky pamatuju co tu dřív bývalo… Nevěřil mi. skoro všechno je přece dneska jinak. To jsme se shodli. Lovil jsem v paměti.

Překvapil jsem ho, že vím, kde stála hospoda V závětří, (a které se říkalo U Šlajsů dodával on…) že tam rostly vysoké kaštany, že měla verandu… a ještě pár drobných věcí jsem si vzpomněl. Jak tady na stráni rostly meruňky  — a kousek dál byla kolonie zahrádek — mi zas připomněl on. Dneska je všude kolem houští a plevel. Tam nahoře místo ovocných stromů vyrostla dokonale betonová, obytná monstra. Dvacet let stačí a všechno je jinak.

Rozhovor se stočil zas chvíli jinam… Postupně jsem poznal, co toho muže trápí. Nebyl to veselý příběh. Říkal mi, že pracuje denně dvanáct hodin a do práce jezdí přes celé město hodinu a půl. Práce mu nevadí, to ne… Ale podmínky pro ten život začínají být stále podivnější.

Řezník. Fachman.

Jeho ruce o něm mluvily hodně. Byly mozolnaté a silné, vycvičené dranžírovacím nožem. Dneska, říkal, aby se uživil, musí pracovat v hypermarketu na kraji města a připravovat tuny a tuny masa týdně na pultový prodej. Hypermarket, to je továrna na jídlo, kde vše má své předpisy, mnohdy šílené. Ztratil veškeré iluze, které by kdy mohl mít.

Maso se místo domácí produkce vozí z Rakouska… a toho papíru a plastů, co každý balík je, že vživotě neviděl… Pracuje každý den, nad sebou má další dva nebo tři nadřízené, kteří jsou víc manažery, než aby rozuměli té práci. Kdyby ale on jednou nepřišel do práce, manažeři by stěží nakrájeli 250 řízků za půl hodiny… Taková to je podivná továrna.

Aby toho nebylo málo, jeho práce je prý protkána různými absurditami všedních dní.. To jednou prý přišla fešná paní, která je začala školit o tom, jaké se mají dodržovat potravinářské normy při zpracování masa. Takže i on, co celý život boural kusy masa si vyslechl direktivu, která přistála až z daleké EU. Poslouchej: „U drůbežích hlav je potravinářsky zpracovatelný pouze slepičí hřebínek a uši“. Rozumíš tomu? ptal se mě: „Hřebínek, to bych ještě pochopil. Ale viděl jsi někde na slepici, nebo na kohoutovi UŠI? Já tedy ne“. klepal se do hlavy.

Já taky ne, snažil jsem se o divný úsměv. Byl by to docela dobrý vtip, kdyby to prý nebyl fakt, co v tom lejstru ještě všechno stálo.
Nejsem řezníkem jako on a nedokázal jsem posoudít všechno, co mi o své práci povídal. Ale vnímal jsem to, co cítí. To už nebyla hrdost na řemeslo, to byl smutek nad tím, že zmizelo.
Měl pocit i potřebu říkat, že něco není vpořádku. Říkal že to, co se před pár lety tvářilo jako moudré a úžasné, je dnes nějak velmi podivné.

Svými slovy obyčejnýho člověka mi říkal věci, kterým jsem musel dát za pravdu. A nemluvil jen o své práci. Říkal mi je, jako kdyby byl můj otec a já jeho syn. Říkal je i přes to pivní opojení jakoby moudře… To pivo v něm pouze uvolnilo zábrany, jazyk ho chvílemi zrazoval, ale mysl v něm byla docela bystrá. Toho jsem si všiml docela dobře. Byl to člověk, který uvažoval racionálně.

Pak mi řekl, že jde ze hřbitova, kde byl koupit nějaké ty kytky a pár svíček na hrob… že už tam dlouho nebyl… že se musí vrátit domů do paneláku… a nechápe, proč už mu 2x za rok zdražili nájem, když kdosi řekl, že to bude maximálně jednou ročně..

Povídali jsme si a já jsem byl chvílemi v silné kouřové cloně jeho cigarety, ale překonal jsem to. Přesto, jak působil prvním dojmem, bylo v něm dostatek lidské zkušenosti a obyčejného člověčenství. Bylo mu smutno z toho co se děje kolem nás… Neříkal to proto, že zrovna jemu se nedaří tak, jako se daří jiným.. spíš mluvil o mladých lidech a o tom, čemu přestává rozumět, protože ví, že tak to prostě nemůže fungovat.

Říkal jsem mu i své názory na tytéž věci. Snažil jsem se být trochu objektivní a trochu i upřímný. Výsledkem toho bylo, že jsme se v něčem shodli a v něčem jsme ty naše názory přešli mlčením.

Možná, že podobně jako on, přemýšlí hodně lidí. Jen to nemají komu říct, nebo se jich na to ani nikdo neptá… Kde by se jich taky ptali? Tak plno lidí nosí v sobě balvan, který mají a neví co s ním. A nakonec se třeba dostanou i do situace, z které už se těžko hledá cesta. Situace, kterou si sami nepřipravili.

Říkal mi, že je rád, že si se mnou chvíli povídal. A že není tolik lidí, kteří si s ním takto povídali.

Podali jsme si ruce. Pevně, jako chlapi. Popřál jsem mu hodně štěstí a ať ještě v tom životě v něco věří. Že to možná nebude dokonalý, ale že to snad ještě trochu má smysl. Doufám. Rozloučili jsme se. Sice jsem ztratil třičtvrtě hodiny na cestě domů s cizím člověkem. Ale získal jsem tolik vjemů o lidské duši, kterou bych jinde jen stěží nakoupil. Bylo to zajímavé setkání.

A tak doufám, že jsem i já jemu jsem něco vrátil. Snad to byl kus mé dobré vůle k povídání. Nedělal jsem to ze soucitu, ale ze zájmu. Protože … nevím… něco ve mě takového je. Protože asi dost lidí to povrchní míjení oplácí podobně zase mě. A já s tím nic nesvedu.

Dovedl jsem si představit, jak ti kolemjdoucí, co nás občas obloukem míjeli, i ti projíždějící cyklisti měli na nás dva v okamžiku svůj názor. Takových lidí co vypadají jako on přeci je! Když jsem odcházel, tak mi to došlo. Je snadné nepozorností a leností zaměnit příčiny s následky. U toho, co pouze vidíme. Pohledem hodnotíme druhé, akorát že očima, co už nevidí do hloubky.

Pivo i kouř na něm nechaly své stopy. Ale ani na okamžik jsem v něm nepřestal vidět člověka.

Napsat komentář