V řece, která odjakživa tekla odněkud zdálky až někam pryč na druhou stranu,

žily ryby.

Velké, malé, tlusté tenké, světlé, tmavé, hbité i líné, chytré i hloupé.

Jako obyčejně.

Rybám se v řece žilo dobře, protože řeka jim dávala vše, co jim k životu stačilo.

Veliká, krásná a čistá řeka.

Jednoho dne přišel k řece muž a sedl si na břeh.

Rybky jej zpozorovaly. Pod hladinou se zavířilo a po očku jej sledovaly a chvílemi pozorovaly, co dělá.

Muž seděl na břehu tiše, pozoroval hladinu a ani se příliš nehýbal.

Rybky byly zvědavé, ale zroveň trochu opatrné. Plavaly tedy raději v uctivé vzdálenosti a po očku muže sledovaly.

Seděl tak skoro celý den a pak odešel.

Druhý den přišel znovu a pak ještě další den. Sedával na stejné místo.

Seděl a nehýbal se. Rybám to bylo trochu divné, ale už se jim zdál docela známý a neškodný.

„Takový nemluva to je…“

říkaly si návzájem.

„Nemluva, ale zase nám tu nekalí vodu, jako jiní lidé. Lepší když nic neříká a neháže kamení do řeky.“

Některé rybky se odvážily připlavat blíž a občas jen tak z radosti vyskočily nad hladinu.

Muž je viděl a lehce se usmál.

„Viděl nás! Viděl jak skáčeme a líbí se mu jak tu skáčeme a plaveme!“

Sdělovaly si mezi sebou radostně rybí řečí.

„Rád se na nás dívá, třeba se chce přátelit.“

Mínila jiná rybka.

„On se s námi nepřátelí, vždyť vidíš že se bojí vody… Nkdy k nám do vody nepřišel.“

Odvětila další.

„Ale usmívá se na nás, podívej…“

opáčila zas ta první rybka.

Rybář přišel i příští den a přinesl si sebou malé vědro. Postavil jej na břeh, sedl si a vyndal z něj rukou hrst zrní a hodil je na hladinu.

Byly to sladká kukuřice. Pomalu klesala ke dnu a ryby ji ochutnaly. Všem rybám moc chutnala.

Muž pomalu vyházel vše co měl ve vědru a pak se díval na vodu, seděl a usmíval se.

Ryby mezitím čile plavaly a hledaly každé zapadlé zrno té dobroty.

Druhý den muž zase přišel a sedl si k vodě.

Ryby už čekaly, kdy začne házet dobroty a on pořád nic.

A tak rejdily kolem a moc si muže nevšímaly.

„Divný morous, tenhle chlapík… pořád jen sedí a sedí.“

Šuškaly mezi sebou.

„Tak ať! hlavně když přinese příště zas nějakou dobrotu.“

Druhý den zase přišel s vědrem, seděl na břehu a díval se na hladinu.

Ta nejodvážnější rybka už to čekání nevydržela, vykoukla nad hladinu a zeptala se.

„Kdo jsi, že tu tak pořád sedíš, mlčíš a nic neděláš? Když už jsi tady, hoď nám zas nějakou dobrotu z vědra, moc nám to chutnalo.“

Muž zpozorněl a pak pomalu odpověděl.

„Jsem rybář.“

„Rybář? Kdo je to rybář?“

„Rybář chodí k řece a stará se o ryby. A tak chodím k řece a starám se o vás.“

Řekl muž.

„To jsme nevěděly, že se o nás taky někdo stará!“

Podivila se ryba a hned to plavala říct ostatním. Ale vrátila se, aby se dozvěděla víc.

„Starám se o vás a jak vidíš, občas vám přinesu něco dobrého. Třeba to, co nosím ve svém vědru.“

dí rybář.

„To je báječné,“

zajásala rybka. V tu chvíli měla radost, že tam rybář pro ně je. Už jí nepřipadalo, že řeka bez rybáře je naprosto přirozené místo. Bez rybáře už pro ryby nebyla řeka tak báječnou řekou.

„Dej nám tedy zas nějakou dobrotu, máš přeci vědro,“

požádala rybka.

„Dnes už nemám, ale brzy zas bude. Kdybys chtěla, můžeš si vybrat z těch nejlepších dobrot, které mám. A ostatní ryby také.“

„Ano, ano.. to chci!“

Řekla rybka odvážně.

„Tak bezva, řekni ostatním, že jdeš ochutnat nové krmení a pak skoč tady do vědra. Vezmu tě tam, kde je to nejlepší krmení.“

Rybka se otočila, aby tu skvělou zprávu vyřídila ostatním rybám.

Ryby jí vyslechly, byly trochu nedůvěřivé — ale nakonec muže už znaly dlouho a tak co by se mohlo stát? Jen ať se jde podívat za ně, pak jim řekne co viděla.

Rybka tedy vyskočila z vody až do vědra v kterém byla voda a rybář vědro zvedl a odešel.

Ryby v řece se těšily, co bude dál.

Příští den zas muž přišel ke břehu s vědrem, sedl si a čekal.

Ryby chvíli otálely, ale pak se osmělily a jedna se zeptala.

„Rybáři, tak co? kde je naše kamarádka a další dobroty?“

Rybář se chvíli odmlčel a pak řekl.

„Zval jsem jí, aby šla se mnou zpátky k řece, ale ona nechtěla. Že prý ji nové dobroty tak zachutnaly, že už se nechce vrátit do řeky. A tak jsem přišel sám. Posílá Vám tady trochu dobroty na pozdrav.“

Vyndal ruku z kapsy a hodil hrst krmení do vody.

Rybky byly překvapené ale neříkaly dál nic a rychle sesbíraly vše co plavalo na hladině.

Pak se jedna osmělila:

„Chceme také tam, co je ona! To přeci není spravedlivé, že ona má víc, než my. Kdyby to nebyla pravda, určitě by se vrátila. Rybáři, buď taky spravedlivý a vem nás s sebou!“

Rybář se trochu zamračil a řekl:

„To asi nepůjde.. nemám přeci tak veliké vědro.“

Ryby ale dál naléhaly.

„My víme že to jde, jsi rybář, postarej se o nás!“

„Nu dobrá, něco vymyslím. Zítra se uvidí.“

Druhý den přišel rybář ke břehu řeky a přinesl si velikou síť.

Hodil ji do řeky a řekl rybám:

„Připlavte sem, vezmu vás za vaší kamarádkou. Co slíbím, to vždycky dodržím.“

To je skvělé, to jsme rády, usmívaly se ryby. Máme bezvadného rybáře! Dobře se o nás stará.

Všechny do jedné vpluly do sítě. Rybář síť zatáhl, vytáhl ji na břeh. Všechny ryby měl v síti a odešel pryč.

Pak už rybář nikdy k řece nepřišel.