Kolem sebe jsem častokrát viděl tabulku s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN. Jistě i Vy. Význam toho stručného sdělení pochopíme v životě záhy. Ještě než začneme mít svůj názor na něj, nebo dokonce vyjadřovat totéž k okolnímu světu. Sdělení je jasné a jednoznačné.

Šel jsem na vycházku do místa, které považuji za příjemné pro odpočinek a sklidnění duše. Není nijak vyjímečné.. ani jedinečné. Je to jen ostrůvek klidu uprostřed oceánu každodennosti. Chodil jsem tam před lety. Teď však, kousek před tím místem ale na mne výstražně čněla tabulka. Vstup zakázán! Ale, ale… to je mi novinka.

Ano. Jistě.

Tabulky jsem nedbal, ohlédl se a nepozorován se vydal zarostlou pěšinou až k místu cíle. Prošel jsem světlým lesíkem, stezkou obešel nízký podrost a vyšplhal na zarostlý kopeček. Na vrcholku stojí malý altánek. Takový prostý a obyčejný. Nic víc. Tak si jej pamatuji a tak zůstal v mých očích. Jeho stavba dříve sloužila bůhví k čemu. Dnes už teprve nevím, k čemu má být. Stojí si tam na místě s výhledem na údolíčko, domy a stromy.

A přímo u altánu jsem byl opět takřka k smrti vyděšen červenobílými tabulkami o zákazu vstupu. Pro jistotu několika, obrácenými na všechny světové strany. Čišela z nich ta nevyřčená hrozba fyzické likvidace nepřátel. Na toto místo zapomeňte, vymažte jej ze svého Vesmíru, Toto místo není pro Vás, Odejtěte navěky, Zmizte, nebo… !!!

Chvíli jsem stál, obrátil se a pomalu odešel. Altánek pobitý cedulkami ztratil to, co jsem hledal. Cestou zpět jsem zas scházel sluncem prosvětleným lesem, lehce našlapoval po spadaných listech. Dlaněmi hladil vršky trávy, poslouchal zpívající ptáky a dýchal vůni lesa. Proběhl podrostem … a pro úlevu těch, kteří tak pečlivě vystrojili své výstražné tabulky … jsem z toho místa zmizel.

Jiný příběh.

Nedaleko mého domova vyrostl úžasný komplex obydlí. Proti tomu snad nelze namítat. Žiju ve městě, žiju mezi lidmi a k tomu patří, že i oni tu žijí a potřebují bydlet. Na úrovni, luxusně, podle nejnovějších trendů.

Jak tak rezidence rostly, o jedné věci jsem předem nepochyboval. Společně s domy vyrostla i pečlivě vyprojektovaná parková úprava, na milimetr přesně vysazené okrasné stromy, na skalní povrch dovezena černočerná ornice a bylo zaseto travní semeno s genetickými ambicemi na anglický trávník.

Kolem pozemku se rozvinul neprostupný plot, místy zděný, architektonicky designovaný a rozhodně neprůhledný. Vstup do této „oázy moderního bydlení“ už je tedy pouze skrz příjezdová vrata. Ta se otvírají dálkově. Zpoza volantu nablýskaných limuzín. Co bych to rozvíjel, vždyť už jste to někde viděli.

A co ještě? Okolí těsně za plotem však utrpělo těžké rány, z kterých se je tak nevzpamatuje. Stavebním ruchem byl přetrženo jemné mikroklima jižní stráně a přirozená celistvost toho místa. Zbytek dokonali stavební dělníci, kteří se cestou z práce nerozpakovali odhazovat své odpadky lhostejno kam. Dělníci zmizeli, odpadky ne. Tam už je vstup povolen.

To bylo najaře.

Dnes už jsme dál, rezidence se zabydluje a kousky trávníku pravidelně týrané elektrickou sekačkou, vykazují poslušnou jednotu v růstu. K tomu je samozřejmě nutné jej zavlažovat hadicí, přihnojovat, uhrabovat, což někteří obyvatelé považují za esenci své relaxace a péče o přírodu, … o tu předplacenou, soukromě vlastněnou.

Jsou tam i nájemníci, kteří se svými drahými pejsky chodí na procházky za plot. Chodí je venčit raději někam jinam, často do blízkosti mého domova, který žádné ploty nemá. Logické…! Přece to pejskové nebudou dělat doma, na pěstěném trávníku. Ty jejich ploty kolem domů na sobě v odstupech nesou červenobílou značku. Můžete hádat jakou.. Cizím vstup zakázán. A tak je nechávám jejich osudu, jejich volbě a jejich „svobodnému“ životu.

Vím, co vede lidi používat tyto výstrahy. Jsou to jejich zaplacená práva na soukromí, vlastní majetek a virtuální bezpečí. Jsem natolik zcivilizovaný, že tyto tabulky nezlehčuji a ve velké míře (ne však absolutně) respektuji. Snažím se být však natolik vnímavý, abych jejich sdělení dokázal dostatečně zpracovat. Nejenom bezmyšlenkovitě, pouhým podmíněným reflexem.

Místo toho, abych zákazy překonával, tak si chodím kousek dál pro kousek svobody na pole a louky za městem. Ani ta mi nepatří, .. nejsou tam však tolik patrné ploty, které mezi sebou lidé staví. Ty ploty uvnitř i vně nás, spolu úzce souvisí.

Dokonce mám pocit, že pak prochází přímo skrz člověka a rozdělují jeho identitu na nepřirozené části. Drobí konzistenci lidské bytosti na jakési symbiotické, ale už pouze biologicky fungující orgány. A to mě mrzí.

Snad mi tento úvod pomohl obrátit se k Tématu svobody.