V principu hry jde o to se naučit rozhodovat. Zamýšlet se nad přicházejícími událostmi nebo informacemi a ze závěrů svého myšlení pak jednat.

Není dobré to nedělat vůbec. Není příliš praktické donekonečna přemítat nad všemi variantami, možnými výhodami, nevýhodami nebo komplikacemi.

Není příliš praktické se rozhodovat impulzivně, bez rozmyslu, pudově, nebo pomocí intuice, či nějakého šestého smyslu a podobně.

Intuice

Proč si myslím, že nelze spoléhat pouze na intuice? Ve skutečnosti jsou intuice jen mimoděk nasbírané zkušenosti, které si však neuvědomujeme zcela plně, ale pouze je používáme. Pokud by člověk žil v prostředí, které je neměnné a zároveň dostatečně bohaté na veškeré modelové situace, tak v takovém prostředí získáme postupně tolik zkušeností, že bude snadné a „intuitivní“ se s pomocí takových zkušeností rozhodovat. Pokud by člověk žil v úplné izolaci, žádné intuice by neměl (nehledě na to, že by z něj defakto nevznikl člověk)

Bohužel se zdá, že prostředí je sice stabilní, ale zásadní bývá rozhodování hlavně v nestandardních situacích. Tam, kde není příliš exaktních zkušeností. Tam může pomoci pouze rozumem ovládané rozhodnutí, podpořené vědomě získanou a zpracovanou zkušeností. Intuici respektuji jako možný nástroj, ale neberu ji jako zásadní nástroj k rozhodnutí.

Hra by mohla vypadat takto:

Udělej to

Udělejte v konkrétním čase a místě konkrétní věc. Udělejte ji, přestože byste ji za běžných okolností neudělali.
Udělejte, vykonejte nějaký čin v rámci hry s naprostou střízlivostí a plným vědomím. Tak máte také otevřenou možnost získat zpětnou vazbu a z ní se poučit.
Když ji uděláte jen jako mimochodem, bez vlastní pozornosti, nezpozorujete ani její podstatné výsledky.
Vynaložte do hry energii, o které víte, že je pro tu hru nutná. Investujte ji.

Čerpejte inspiraci ze svého volného času, prostředí, přátel. Dejte hře nějaký stupeň složitosti.
Ale poučte se z nich ve smyslu: Dokázal jsem to zejména proto, že jsem to CHTĚL udělat. Jak to proběhlo a dopadlo atd. už je jen procesní záležitost.

Příkladů co udělat je spousta. V rámci hry to jsou většinou věci jednoduché, které váš ani cizí život nijak neovlivní. Nakreslete něco, přemístěte předměty, dejte novou vlastnost věcem, které dostud tuto vlastnost neměly… Výsledek vyhodnoťte.

Neudělej to

Hra má i alternativní průběh ve smyslu „neudělej to“. Prostě věc, kterou byste dokázali dělat (je snadná, ověřená), nebo běžně děláte, tak v této hře neudělejte. Je ale nutné si sám sobě říct, že to NEDĚLÁTE v rámci hry, z vlastní vůle. A z konkrétního důvodu, tj. výsledek může mít konkrétní cíl.

Nikoliv tedy z nedostatku času, nebo z nedostatku jiných zdrojů, ani z nedostatku schopnosti rozhodnout, nebo nedostatku podpory okolí. Buďte uspokojeni svou svobodnou vůlí něco neudělat. Neste následky toho rozhodnutí.

V obou hrách se budete potýkat s absolutními hodnotami, které nepřekonáte. Je to čas, jsou to přírodní zákony, jsou to vaše základní biologické dispozice. Nepřekonávejte je, ale přijměte je jako zásadní faktor hrající roli ve vašich hrách. V obou hrách naopak překonávejte relativní hodnoty. Dávejte jim takovou důležitost, aby jste je nepopřeli, ale zároveň aby byly funkční v rámci hry tak, jak sami chcete.

Pokročilé úrovně těchto her můžou být různými kombinacemi „udělej to“ a „neudělej to“ … Anebo naopak. Příkladem hry je, že jste pevně rozhodnuti něco udělat a z důvodů, které přichází, tu věc vědomě neuděláte.

Výsledkem by v obou závěrech hry měla být „naplněnost“. Naplněnost jako pozitivní pocit ve smyslu opaku frustrace. Prostě se vám něco povedlo. Povedlo se vám to rozhodnout z konkrétního důvodu (protože jste to podpořili svou vůlí a činy) a nebo jste to záměrně neudělali, opět zejména s podporou vlastní vůle a konání.

Další hry můžete opakovat se ztíženou náročností. S časovým posunem výsledků. Stále platí, že věci musíte začít a dokončit se stejnou duševní energií a s vědomím, že hra trvá, dokud ji sami neskončíte.

Můj závěr ze hry

Tato hra je zdánlivě jednoduchá, ale já si myslím, že je naopak velmi těžká.

Je důležité umět rozeznat charakter svých činů. Že jsou skutečně dělané z vlastní vůle. Naučit se je rozlišit. Naučit se ovládat sebe a své chování. Naučit se jej integrovat do prostředí v kterém existujeme a mezi chování okolí.

Naučme se rozeznávat své cílené konání (pokročilý stav) od vlastních přirozených reakcí na skutečnost (běžný stav). Pokud celým svým životem budeme pouze reagovat na přicházející skutečnosti, budeme možná žít život snadný, možná poněkud neuspořádaný a nepředvídatelný, ale myslím, že také ne příliš smysluplný.

Neopouštějme ani jeden přístup pro ten druhý. Nakládejme se sebou a se svým okolím oběma způsoby. Tedy buďme cílevědomí, ale zároveň buďme i přirození.