Jako malý kluk jsem zažil spousta pěkných věcí a z toho dětství si ještě něco pamatuju. Vzpomínky si udržuju. Čím jsem starší, tím hodnotnější mi jsou. Přestože, nebo snad právě proto že ztrácí detaily, určení místa i času. Zůstávají z nich někdy jen pocity souvislosti, někdy vůně, někdy ani to ne.

Napíšu o jedné z nich. Jako děti jsme s rodiči chodili za město do přírody. Tehdy to byl celodenní výlet, s dekou, termoskou a zabalenými chleby s máslem, sýrem a zeleninou. Jezdili jsme tak třeba pod zbraslavský most Závodu míru. Tam se dala na náplavce — břehu Vltavy, položit deka, opalovat se a koupat v řece. Lovili jsme s bráchou kamínky z vody, prolejzali rákosí, házeli žabky do proudu.

Občas taky našli říční škeble, ale spíše jen žabinec. Učil jsem se foukat na list trávy aby to pískalo, chodili jsme bosi podél vody po rozpálených oblázcích nejdřív směrem tam. Pak, když už to bylo daleko, tak se vrátili, i s poklady, co jsme cestou našli. Většinou to byly různé rybářské vlasce. háčky a zbytky splávků a vše co přinesla voda. Taky se dalo vylézt od úpatí mostu po jeho betonovém oblouku vysoko nad řeku. Byla tam pod mostním obloukem ozvěna.

Když nás sluníčko u vody omrzelo, chodili jsme s rodiči ještě do blízké lesní zoo. V malých klecích u cesty tam bylo spousta zvířat. Moc dobře si pamatuju na výra velkého, poštolky, puštíky, sovu pálenou, kalouse a jiné dravce. Taky na vrány, krkavce, strakapoudy, žluny. Stavili jsem se i u lišek, veverek, tchořů a u divokých prasat, kde to vždycky pěkně smrdělo. Kolem těch klecí jsem chodil rád díval jsem se na zvířata, četl si cedulky o nich.

Když jsme i zoo prošli odzdola nahoru a zase zpátky a snědli svačinu, tak jsme ještě zašli na kraj pod les do dětského hřiště. Na louce tam bylo rozloženo takové dřevěné království. Houpačky, prolejzačky, kůly, patníky, palisády, skluzavka a hlavně dřevěný vlak i s vagonky, v kterých se dalo sedět. Všechno z klád, odřezků a vysekané kulatiny. Donekonečna jsme to prolejzali, a i rodiče si s námi občas sedli do toho dřevěného minivlaku a hráli jsme si na strojvedoucí.

Tady na kraji Břežanského údolí, kolem potoka se dalo v létě odpočívat něco zažít, schovat se ve stínu před sluncem, tady to bylo fajn. Také jsme chodili výš, do lesů na kopec. To už jsme byli starší a s rodiči jsme chodili na houby. Kopce nad údolím Břežanského potoka jsou lesnaté, docela strmé, někde kamenité. Ale lákadlo hub tu bylo vždycky docela silné, tak jsme tam chodili. Houby někdy rostly, někdy ne. Po kopci vede spousta cest i cestiček.

Jedna stezka vedoucí po hřebeni nad Vltavou vedla až hornímu altánu. Od něj je pěkný výhled na údolí a řeku pod ním. Tehdy byl takový výstup opravdu na celodenní výlet. Cestou mě už hodně bolely nohy a představa jít ještě dolu to moc nevylepšovala. Dál už jsme tedy s našima moc nechodili, ten les nebyl tak průchozí a hub taky nebylo moc. Na výlet to bylo opravdu tak akorát.

Čím jsem byl starší, tím už bylo i míň času, však to znáte. Vzpomínky na dětský léta jsem na pár let odložil do nějakého zadního šuplíčku, protože jsem měl právě plno práce s braním rozumu a objevování světa i lidí kolem sebe.

Po velmi dlouhé době, bylo to před několika lety jsem se začal vracet. Nejdřív v myšlenkách. První návraty na to místo byly opravdu jen vzpomínkami a nedával jsem jim takovou váhu. Jen mě to napadlo. Vždyť vzpomínek na dětství jsem měl taky z jiných míst. Později jsem ale rozeznával, že mi v těch vzpomínkách chybí něco čerstvého. Potřeboval jsem si je oživit.

Trvalo mi pár let, než jsem se jednou v létě sebral, a vydal se tam znovu. Sám. Dojel jsem autobusem a zbytek šel pěšky. Prošel jsem si všechna ta místa, kde jsme tehdy byli, leželi na dece, nebo sbírali houby, nebo jen zajímavé klacíky. Je tam i náplavka, lesní zoo a dětské hřiiště, přestože už úplně jiné, než tehdy.

Vydal jsem se taky nahoru na kopec. Zůstal stejný, strmý, masivní, tichý a neoblomný. Procházel jsem prosvětlenou strání kopce a uvědomoval si, že stromy a keře tam v téhle skladbě opravdu stále jsou tak, jako dřív. Vzduch je tam stejný jako tehdy. Nechal mě vylézt až k altánu, odkud mi se stejnou pohostinností jako tehdy otevřel náruč s výhledem do krajiny.

Tady máš člověče a dívej se. Tady žiješ, tady tu dýcháš vzduch mého lesa. Neexistuje jiné místo v celém vesmíru, jako je právě tady.

Ale na sestup je ještě brzy. Cesta jde dál, trochu po rovině a zase trochu do kopce, což je vlastně jediný směr jak se dostat až na vrcholek. Jako děti jsme tam s tátou taky byli. Když už budete myslet, že už to dál nemůže být, ještě kousek popojděte a … jste tam. Nahoře je místo, kterému se říká keltské oppidium Závist. Je největším svého druhu v Čechách. Vlastně celý vršek kopce je pouhý zbytek místa, které bylo kulturně obývané už před pěti tisíci lety.

Jako kluci jsme tam na vrcholek s tátou několikrát došli a chodili tehdy po odkrytých kamenech a procházeli znovu vykopanými uličkami mezi polorozpadlými zídkami. Rozeznával jsem domy, nějaké místnosti, různé přístěnky. Bylo tam taky spoustu ostružin co nikdo nesbíral, místy v neprostupných křoviscích a všude obrovské divizny. To místo byla odměna výletu.

Táta nám občas i povídal, co to všechno znamená, že to jsou vykopávky starého hradiště a že tam v dávných dobách byla pevnost. Pamatuju si dobře, že jsme tam jen zřídkakdy někoho potkali. Až nahoru se prostě moc nechodilo. Bylo tam ticho, šuměly stromy, zpívali ptáci. Bylo tam spousta včel, motýlů, které jsem dole v údolí neviděl.

V posledních letech jsem se tam znovu párkrát vrátil. Anižbych to někomu říkal. Cesta nahoru se dala zvládnout v pohodě, došel jsem pěšinou kolem neznatelných hradebních valů a původních přístupových cest lesem až k místu keltského hradiště. Tam, kde dříve byly vykopávky, hromady pracně vyvezené hlušiny a různě rozmístěné balvany…. Tam je dneska už jen hladce urovnaná plocha, zasypaná do úrovně původního terénu. Na kraji toho místa je nový dřevěný přístřešek, kde si přečtete informace o historii hradiště.

Když jsem tam tedy nahoru dorazil, obešel jsem pomalu místo, na které bylo jen pár kameny vyznačeno, co se v zemi skrývá. Chodil jsem mlčky a s úctou okolo. Ani nevím co bych měl v tu chvíli říct, kdyby bylo komu. Došlo mi, že to místo tak, jak jsem ho viděl v dětství už nikdy neuvidím.

Ale tak to má být. Není rozumnějšího činu, než vše, co na tom místě v zemi zůstalo, se pokusit poznat, snažit se trochu pochopit a potom znovu zakrýt. Jen tak to dál zůstane. Tehdy tu práci za mne někdo udělal. A když budu potřebovat, tak se o tom dozvím víc. Není nic lepšího, než to místo ctít jako součást kultury a krajiny, kterou jsem na pár let života zdědil — přestože ne doslova. Není nic moudřejšího, než po poznání zase potichu odejít.

Stál jsem tam chvíli s očima dokořán, neschopný zvednout alespoň kamínek ze země. Nebyl potřeba. V tu chvíli jsem totiž do sebe nabíral plné náruče toho místa a v duchu se s hlubokou úctou skláněl. Po tvářích mi tekly slzy. To místo mě sebralo a já to přijímal. A ty dětské vzpomínky mi daly další smysl.

Jsem moc rád, že jsem tak trochu dědicem toho všeho kolem. Žiju blízko a snad trochu vím, co pro mne znamená. Doufám, že v tomto pocitu nejsem sám.

Vím, že když se příště zase vypravím sem, nebo jinam, budu mít podpobně silný pocit. Možná se okolí změní v detailech, přibydou nějaké lavičky, nové informační cedulky nebo odpadky. Příspěvek naší doby. K tomu podstatnému, co mne oslovuje ale nijak důležitě nepřispějí.

Jestli máte chuť, nebo bydlíte blízko, vydejte se tam někdy.