V průběhu let jsem si stokrát vzpomněl na tuto polemiku, která patrně nikomu názor nezměnila. Názory se lidem mění jen po tragických událostech. A to bývá už pozdě.
(Čechy, 2020)
O vodě
Ne, opravdu si nemyslím, že základní statky jsou dostupné neomezeně. (souhlasím s Vámi) I to, že voda je vzácná (také souhlasím) . K polemice je však teze, že finanční regulací lze dostatečně řešit její nedostatek.
Navrhoval bych spíše „tržní regulace je pouze jeden z nástrojů, jak motivovat lidi k menší a šetrnější spotřebě„. Důležité je změnit celospolečenský přístup k používání vody a k ochraně vodních zdrojů. Současně s tím se ale MUSÍ říct, jak dál používat vzniklé prostředky, které z toho zdražení mohou plynout. (Nebo i další finanční prostředky z jiných zdrojů).
Je nezbytné aby současně s tím vznikly projekty aktivně podporující ozdravné procesy pro krajinu, kde voda není, mizí a do které voda patří. (tedy ne nutně do pouště, kde voda není už tisíce let. Ale spíše do míst, kde voda byla.) Jinak si někdo začne mylně myslet, že za „dražší vodu si předplatil, tak si ji může za své peníze taky pěkně dosyta vyplýtvat“ … Je potřeba nacházet a podporovat nové projekty na změnu myšlenkového přístupu k vodě.
Co třeba konkrétní přístup:
- Nainstaloval byste si do bytu chemický záchod místo WC? Svoje hovna pak nosil do kontejnerů ke zpracování na bioodpad?
- Instaloval byste je také povinně do úřadů, firem, hotelů, nemocnic, zábavních a sportovních zařízení?
- Zakoupil byste si místo bazénu na tři tempa k rodinnému domku barel (podzemní nádrž) na záchyt dešťové vody? (jedno na co by byla, třeba na vytápění) — pozor, zde je nutno pochopit pravý smysl lišící se od toho, co jste napsal, kterým není křečkování vody, ale hospodárné nakládání s průběžnými vodními zásobami.
- Zrušil byste zimní solení cest i za cenu ekologicky prováděného mechanického čištění cest od sněhu?
- Zrušil byste vybetonované plochy na předměstích náhradou za zpevněné zatravněné plochy s přirozenými vodními spády?
- Zrušil byste golfová hřiště ve prospěch původního porostu místa, případně na upgrade místa se stromy a vodními plochami?
- Dereguloval byste malé vodní toky do formy, která by umožnila meandrování a mokřiny?
- Přehodnotil byste funkčnost velkých vodních cest, které mnohdy z důvodů splavnosti urychlují odvod vody z krajiny, nebo přerušují přirozené záplavové oblasti jezy a zdymadly? Udělal byste k řekám i místa na mokřady a lužní lesy?
- Zakázal byste stavět jednolité industrial zóny s rozlehlými jednopatrovými halami a parkovišti, které jsou sice úžasně levné, ale v důsledcích změní způsob odpařování vody na velkých plochách (vzduch na tomto povrchu se víc zahřívá a urychluje se jeho výměna => více se vysušuje krajina) Nechal byste místo toho stavět efektivnější vícepatrové budovy s přírodními stromovými koridory, v souladu s krajinou a zachoval tak více půdy pro zemědělství, nebo „jen obyčejný“ porost?
- dal byste prostor na vybudování přírodních samočističek vody ke každému sídlu v krajině?
…to by byly totiž významnější příspěvky k řešení vodohospodářské krize v Evropě, než stavět mega-fabriku na odsolování.
Příměr se zdražením u velkého objemu vody na 1kč/litr je jistě zjednodušená nadsázka. To je maloobchodní úhel pohledu, zatímco voda se nejvíce spotřebovává (i plýtvá) v distribuci, velkoobchodu a průmyslu. Voda je spotřebována na výrobu všech ostatních základních potravin, na chod těžkého průmyslu, chemiček, zemědělství, živočišné výroby, služeb i obchodu. A je potřeba alespoň užitková, ale spíše pitná. Rozhodně nemůže být kontaminovaná chemií, případně těžkými kovy.
1kč za litr si samozřejmě může dovolit i ten nejnuznější bezdomovec. (když už se dnes může prodávat za desetinásobek v lahvích) Bohužel aby si mohl v této cenové hladině koupit ještě suchý chleba, tak k jeho výrobě … až do stádia prodeje, je potřeba mnoha litrů sladké vody.
Na výrobu složitějších potravin to je ještě více. Pak už se celý model stonásobně zdražené vody rozsype, protože by takový chleba stál možná 100x víc. A nikdo by ho nekoupil. Hamburger by stál tolik, že by byl neprodejný i pro současné boháče, pro které je toto běžné jídlo pod jejich rozlišovací schopností. Ostatní příměry snad není nutno rozvíjet.
Zkuste si malý vědomostní kvíz o vodě, kde je to vyjádřeno.
No a pak už je problém ne u těch milionářů, (kteří by ani stonásobné zdražení nijak zvlášť neřešili, spíše by náklady přenesli na jim podřízený společenský stupeň… třeba zvýšením ceny jejich práce. Výsledkem je vždy totéž: konečnou cenu tak zaplatí přímo / nepřímo jen to nejchudší, nejméně finančně svobodné obyvatelstvo.) ale je problém v základních principech přístupu společnosti.
Myšlenka desalinace je fajn. Bohužel jste se omezil na „řešení pro spotřebu vody člověkem“ nikoliv na „návrat vody do krajiny, kde má voda být“ Neodmítám, každý takový projekt trochu pomůže. Nicméně opět nemůže být osamocený a samospasitelný, a nemůže být řešením jako pouhým zdrojem „průmyslově vyráběné sladké vody“ …
Protože vodu je nutné do krajiny skutečně vrátit, ne ji jen odsolit a hned natlačit do vodovodních potrubí směřujícího do měských vodovodních sítí. Voda je potřeba ve své přirozené přítomnosti a koloběhu. Aby se vrátila schopnost krajiny déle vodu držet (přirozená biomasa lépe udržuje výšku hladiny spodní vody, protože stíní povrch… a je toho více… ) a přirozeně vodu cirkulovat.
Problem Zaragozy je skutečně vážným a dlouhodobým, ale nemyslím, že by jej vyřešila nějaká finanční injekce do odsolování, nebo zatnout tipec domácím bazénům. To je řešení následků, ne příčin. Možná že účinnější by bylo aby veškerý průmysl v oblasti platil za vodu tolik, až by to bylo na hranici jejich výrobní rentability. Byl by to ukazatel, jak moc je pro ně voda najednou důležitá. Například automobilový průmysl spotřebuje na výrobu jednoho vozidla opravdu hodně vody.
Proč nemá afričan, ind, nebo australan vody tolik jako evropan? … Jde opravdu jen o prachy, které nikdo nechce investovat v Africe? Myslím si, že kdyby žil afričan tak, jak mu dovoluje žít jeho přirozená krajina, tak si vystačí s menším množstvím vody než evropan. Ale afričan je civilizačními tlaky a dlouhodobými důsledky klimatických změn, (které mívají příčiny také na severní polokouli ) nucen žít ve stále sušším prostředí.
Pak je tedy nutné říct: BOHUŽEL západní společnost, která tyto procesy dokáže pozorovat, není ochotná svými schopnostmi podílet se na jejich řešení. Tedy není ochotná hledat, jaké vlastní společenské vklady by byla schopná investovat do změny k lepšímu.
Nebo jinak: západní civilizace žijící v mírném pásu přispívá měřitelnými výstupy k znečištění ovzduší, už desítky let zasahuje do stability klimatu planety. Nárůst koncentrace skleníkových plynů nemusí vést jen k přímočarému oteplení, stačí když se se zpožděním projevuje v dlouhodobých změnách proudění vzduchu, ne/tvořením oblačnosti, zvýšeným výskytem tornád a dešťových strážek na jedné straně a zvýšenými suchy jinde. Tedy i s postupováním pouště v Africe a úbytkem vody na místech, kde voda původně byla.
Netvrdím, že to je JEDINÁ příčina. Ale nelze ji ignorovat — nelze říci, že to jedna z příčin není. No a také proto trpí v Africe větším suchem, než by se dalo přirozeně očekávat v oblastech kolem obou obratníků.
Otázkou přídělů, proč to či ono.. už reagujete na L. z Kypru. Máte na to své průzračné vysvětlení. Myslím si o tom zase své. Přídělový systém čehokoliv je podle mne vpodstatě jen různě složitý přerozdělovací mechanismus. Nic neříká o racionalitě, dlouhodobých cílech a moudrosti toho, kdo přerozděluje i komu je rozděleno. A v principu nejde o TVOŘÍCÍ (řešící) mechanismus…
Je jistě nutné dotáhnout přidělování tak, aby nemohlo dojít k vychytralému kupčení. (už se to někdy někde někomu povedlo? NE.) Proti tomu však nemají finanční regulace výraznějších výhod, kupčit se dá s penězi — dokonce mnohem elegantněji. Kupčí se také třeba s emisními povolenkami. Rozdíl je jen v tom, že kupčíkem může být jen bohatý, zatímco podvádět s přídělovými dávkami může každý, kdo je dostane přídělem.
L. asi z pozice znalosti věci kritizuje, co se na Kypru děje, … a nemyslím, že to je jen otázka rozhodnutí o vhodné ceně vody. O vodě jako o obchodovatelné burzovní komoditě. Vnímám to šířeji, jako hluboce zakořeněný společenský problém = dokud si všichni nepřeskupí své životní priority že voda JE život, a že mají na vybranou buď peníze nebo život, tak budou stále jen řešit kolik ta voda má stát peněz, aby se to ještě někomu VYPLATILO.
S takovým přístupem ale na Kypru, ale i kdekoliv jinde … (např. i v Kanadě nebo v jezeru Bajkal, kde je vody v jezerech dost, ale díky odpadu z měst je vysoká koncentrace jedovatých látek a těžkých kovů a v jezerech mizí život) … prostě lidi nic nevyřeší. Neni jim pomoci.
Smůla však je, že na to mezitím dojede i místní ekosystém. Lidí je všude dost, o ty mít strach nemusíme. Ale ještě jsem nepostřehl, že by se někdo z ekonomů vyjádřil: „Když bude nutné, lidi se za vodou umí přestěhovat, tyto náklady jsou vyčíslitelné. Ale neumíme v penězích vyčíslit jak za vodou přestěhovat krajinu plnou endemických zvířat a rostlin.“
(zde byla reakce p. Pinuse v komentáři pod blogem)
Doplňuji svou úvahu 24.7. 2008
Uvědomil jsem si, že častokrát když jde do úzkých, hledají se na poslední chvíli jednoduchá, rychlá a bezbolestná řešení, hledají se cesty jak udržet své dosažené pozice a ještě k tomu na tom nějak vydělat. Objeví se dostatek mesiášů, ještě více samozvaných vůdců a ještě více křiklounů. (někdy se jim říká i analytici, politici) 🙂 Kteří právě mají plné kapsy svých zaručeně spolehlivých řešení.
Kdyby kdokoliv měl pocit, že se tu snažím dělat to samé, abych se zařadil mezi ně, tak: Prosím velmi naléhavě: Není tomu tak, nechci aby tomu tak bylo. To je nedorozumění v tom, co zřejmě nedokážu dostatečně dobře sdělit a vysvětlit. Když už tu píšu, snažím se nějak pokládat otázky, sobě i cizím. Hledat slabá místa ve sděleních, hledat argumenty.
Jsou častokrát vystavěné na nějakých myšlenkových pochodech, které je vhodné nejdřív představit, aby ty moje otázky byly jednoznačné. Když se včas ty otázky nepoloží, když není vůle a schopnost na ně odpovídat, logicky pak nezbyde nic jiného, než převzít nebo vybrat ta nabízená řešení. Z kterých se obratem stanou řešení složitá, pomalá a pro většinu z nás velmi bolestná.
Proč jsem tedy začal rýpat do tezí o samospasitelné regulaci penězi? Společnost není homogenní, co se týče vlastnictví i používání peněz. Nemůže proto být ani jeden homogenní (univerzální) návod na to, jak tyto peníze používat, jak jimi formovat lidské chování.
Na světě byly vždy velké rozdíly v tom, kolik kdo vlastní peněz. Peníze jsou pro ekonomy srozumitelnou měrnou jednotkou, přestože ne dokonalou. Poslední dobou se rozdíly v majetku (definovaném penězi) prohlubují tak, že nejsme schopni je stravitelnými příměry ani POCHOPIT, natož je nějak posuzovat.
Na jedné straně žijí chudí lidé celý život na hranici přežití, na druhé straně žijí bankéři, manažeři, fotbalisti a supermodelky s miliardovými odměnami za svoji práci. Ano, je to vytrženo z kontextu, ale nepředpokládám, že si reálně i s kontextem někdo ze čtenářů článku dokáže představit, co to vlastně znamená.
Prvním mezi problémy je naivní očekávání, nebo ničím racionálním nepodložené předpokládání, že by plošně aplikované finanční regulace působily na celou společnost jedním — a zároveň tím plánovaným a očekávaným způsobem.
To už víme, takže s každým takovým pokusem hned vzniknou vyjímky a vyjímky z vyjímek. Ty se snaží kompenzovat předpokládanou nespravedlnost, aby se tvářila alespoň trochu spravedlivě. Jenomže pak už je velmi těžké orientovat se, rozpoznat cíl, ke kterému takový krok má vést. Lidé vidí jen nepříjemné následky, nekonzistentní účinky, které jsou navíc selektivní, protože prostě nemůžou být jednoduché a rovné pro všechny.
Problém druhý je, že napříč společnosti je ve všech jejích rozeznatených skupinách neurčité množství lidí, chovajících se buď neeticky (mimo společenská pravidla umožňující dlouhodobě udržitelné soužití) nebo nevypočitatelně. Jsou to lidé statisticky neuchopitelní a nepředvídatelní. Ale zejména na tyto lidi by chtěli politici, státní moc a ekonomové aplikovat svá mocenská, případně tržní PRAVIDLA. Bohužel právě tato minoritní skupinka vlků uprostřed stáda ovcí jsou těmi, kteří si pravidel nevšímají — když je vyloženě nemusí dodržovat a jsou těmi, kteří nejvíce ovlivňují chování ovcí.
Problém třetí je, že v dopadech na společnost je nakonec podstatně důležitější, v jaké společenské úrovni jedinec škodí, než jaká je jeho exaktně měřitelná nebezpečnost. Je to opět dáno velmi rozdílnými podmínkami v kterých se toto chování děje.
Dejme si příklad: Vrah, který z důvodu krajní krize vlastní osobnosti zabije člověka, je pohledem z odstupu méně společensky nebezpečný, než člověk, který je nejvíc zodpovědný za ekonomickou krizi mezinárodních, celosvětových rozměrů. (Proč zrovna on, si to myslí 7500 čtenářů předplatitelů RWCR, většina z nich ekonomů) Krizí, která pak v nevyhnutelných důsledcích ekonomicky i hmotně likviduje celé státy, národy. On sám by ale neublížil ani mouše.
Přesto může setrvávat utkvělá představa v odstupňování trestuhodnosti, kdy vražda je vždy horším hříchem, než cokoliv jiného, co vraždou není. Také s takovými aspekty vnímání společenského chování někteří počítají a přímo je zneužívají. Motivací, proč se chovat asociálně, je většinou příležitost s vědomím, že toto chování díky své vychytralsti projde. Slabým odrazením je hrozba jakkoliv vysokého trestu, protože ten kdo porušuje pravidla to dělá s myšlenkou, že právě používá způsob jak se trestu bezpečně vyhnout.
Nakonec je výsledek ten, že jakákoliv dobře míněná regulace tvrdě dopadne na regulovatelné a poslušné ovce. Zatímco asociální vlci se jí dokáží víceméně vyhnout, nebo si použijí právě vzniklé metody, jak lépe propracovat své chování způsobující krizi, ve svůj prospěch.
Proto si myslím, že na problémy komplexního rázu nedokážeme s úspěchem aplikovat řešení charakteru speciálního, nebo jednoduchého. Achilovou patou mnoha snadných řešení je, že se zakládají na určité specializaci a nekritickém spoléhání na ní, jako specializaci spásné. Respektive na víře v to, že specializací a aproximací lze vyřešit něco, co nemá se specializací nic společného.
Můj dílčí závěr k tématu, kterému se tu věnujeme je zhruba tento:
Dokud si klíčová skupina lidí neuvědomí své zásadní vlivy na společnost, dokud nepoužije svůj vliv pozitivním směrem, bude zbytečně nákladné přesvědčovat většinu ostatních lidi o změně k čemukoliv.
JAK si to tedy uvědomit? jakými kroky? … to by mě také velmi zajímalo. A je to na další úvahu, kterou sem snad později doplním. Bude v ní také slovo „cílevědomost“.
Případným komentátorům tohoto textu říkám, že nejsem ekonom, ani sociolog, ani jinak vysokoškolsky vzdělaný člověk. Chce-li někdo poukázat na to, že moje myšlení je úplně chybné, má možnost. Nevylučuji to. Každý takový komentář mne motivuje k přesnějšímu a kvalitnějšímu psaní, k hledání dalších informací. Jedním dechem by však měl kritik dodat své argumenty, vlastní NE-naivní vyhodnocení (nejen názor, ale i řešení), nejlépe to, které již FUNGUJE. Nikoliv pouze JEMU DOMA, ale v těch dimenzích, o kterých je zde řeč. A které je konstruktivním východiskem z definovaných problémů.
Je také snadné být navenek nekonvenčním, satirickým cynikem a kritikem čehokoliv, ale jinak ve svém soukromí se chovat přízemně a sobecky jako parazit. Každý ať se nejdřív zamyslí sám nad sebou. Sebereflexe je velmi těžká, ale také důležitá. Myslím si, že právě ta nám všem velmi chybí. (tato pozn. se netýká konkrétně Pinuse.)
