Abych si srovnal, co jsem, co dělám a co dokážu, tak hraju hry. Hry jsou už dávno popsané někým jiným, takže nejsem jejich objevitelem, jsem jen uživatelem. Možná jsem si našel jen vlastní cestu. Ani nevím jaká je v poměru k jiným, nesrovnával jsem ji s cizími.

Ty hry jsou většinou hrami mne samotného se sebou. V menší míře je hraji s jinými lidmi. Pokud se vůbec najde někdo ochotný je hrát.

Pokud se odhodlám hrát hry veřejně, snažím se, aby na tu hru ostatní přistoupili, věděli o ní a účastnili se. Hra, kde druhý neví, že si s ním hraju není tou hrou, co myslím. Je to spíše míjení, nedorozumění, nenaplnění, v horším případě to může být využívání, podvod.

Hry tedy hraju proto, abych vyhrál. Výhra v těch hrách je poznání něčeho, co bych bez her nepoznal, co bych jinak nezískal. Ve hře, které myslím, není výhra tím, za co se všeobecně považuje: jako kladný zisk. Možná -a přijatelná- je i prohra, z které se poučím. Hra mne chrání před prožitím skutečných rizik, které bych zakusil naostro v podobné situaci.

Pro mne je podstatné dokončení hry. V předpokladu že hra má svůj rozeznatelný konec, nebo průběh. Hra může skončit výsledkem, který bude výrazně negativní, bude to i totální prohra, nebo ztráta. Přesto s odstupem považuji takovou hru za úspěšnou, protože proběhla. Protože se rozběhl mechanismus hry a určitou dobu fungoval. Protože jsem měl šanci tu prohru rozeznat.

Hra Co je důležité

Někdo tomu může říkat žebříček hodnot, jiný má pro důležitá pořadí slovo priority… Jak je libo. Nechci polemizovat o tom, jak to vnímáme, nevnímáme, nebo jak se k tomu vyhraňujeme. Někdo si pod tím představí něco bytostně nepřijatelného, zásadně se srovnáváním nechce zabývat. Někdo to považuje za neuchopitelné téma. Myslím si, že ať už to je jakkoliv, stejně důležitosti posuzujeme. Základ našeho posuzování a vyhodnocování vychází z biologických, živočišných původů chování. Rozhodujeme se abychom přežili. Stále jsme zviřátka, která se rozhodují na základě nějakých podnětů. Vnějších, vnitřních. Děláme to vědomě i nevědomky, s rozumem, citem, s vrozenými schopnostmi nebo si myslíme že bez nich. Jsme zviřátka, ať už jakkoliv hlasitě křičíme, že jsme hlavně lidé. Někteří dokonce filozofují, jak jsme lidé plní intelektu a nad věcí.

Máte-li chuť, zkuste najít, co je pro vás důležité. Nejdřív si nahrňte všechno možné na jednu velkou hromadu. Bez ladu a skladu. Budou v ní věci z vašeho života, hmotné i nehmotné, Můžou v ní být i lidé, myšlenky… cokoliv. Je sice otázkou, co si každý na hromadu naskládá, ale to je jeho věc. Jak velká bude hromada, je na vás. Bývá tak velkou, jak ji dokážete unést.

Z té hromady postupně odebírete věci, které zahodíte. Nenávratně. Jste v koši horkovzdušného balonu a odhazujete přítěž přes palubu. NENÁVRATNĚ. Odhazujte věci, které jste si na tu hromadu přinesli.

Je to HRA! Neřešte KAM letíte, PROČ byste měli něco odhazovat atd… Úkolem je ODHAZOVAT to nepodstatné. Začátek je lehký, pak je to tvrdé. Pravidla jsou jednoduchá: Zbav se dříve toho, co potřebuješ méně. Ty důležité věci většinou mohou existovat bez těch méně důležitých. Naopak to nelze.

Nečekejte, že dosáhnete konce a budete spokojeni s výsledkem. Nečekejte že vám zbyde poslední věc, budete ji nadšeně třímat v rukou a říkat: TO JE ONO. Nejspíš to tak nebude. Budete spíš neschopni pokračovat.

Budete-li mít pocit že máte dohráno, pravděpodobně hru nedokážete odpovědně uhrát, vaše hra bude podvodem na vás samých. Pak už vůbec nepoznáte, co držíte v ruce, hru budete hrát zbytečně.

Možná že už jste tu hru zkoušeli. Možná že vás vyčerpala. Nevadí. Není rozkazem ji dohrát. Zkuste se k ní někdy vrátit, zkoušejte to vícekrát v životě, s různými podmínkami. Zkoušejte ji hrát společně s někým, kdo ji bude schopen hrát s vámi.

Ta hra má nějaké závěry, ale ne zcela jasné.
Můj závěr je tento: Nevysvětlím přesně co mi ještě zbylo. Nejsou to hmotné předměty. Přes intenzívní snahu o rozhodnutí, co je více, nebo co méně důležité, jsem došel k tomuto: Zhruba posledních několik „věcí“ je prostě důležitých natolik, že je nelze dobře používat bez jiných věcí. Jsou důležité tím, že je užívám společně, ne každou zvlášť, ani ne v nějaké hierarchii. Uvědomil jsem si, že díky nim jsem člověkem.

Kdokoliv by mne nutil vyhazovat dále další a další „přítěže“ tak mne zásadně a nevratně poškodí. Je to sice „technicky možné“ ale postrádá to smysl. Pokud se vzdám možnosti je používat, pak už jen těžko nebo vůbec dostanu šanci získat zpět.

Proto jsem sám v této hře hrál tak, abych se nedostal do té krajní situace — jen kvůli pocitu vítězství nad svým rozhodnutím. V životě se snažím chovat tak, abych se nedostal do nevratných situací. Čím méně mám voleb na výběr, čím méně mám času, tím větší a těžší mohu udělat chyby. Takovu mám zušenost sám se sebou.